Článek
Když jsme se stěhovali do společného bytu v Praze, přišlo mi to tehdy skoro jako malý zázrak. Byt si vybral on – světlý, nový, „když už, tak ať je to hezký“, říkal. Nájem skoro dvacet osm tisíc, plus poplatky. On má plat kolem sta tisíc, já něco přes dvacet na částečný úvazek při škole. Dohodli jsme se, že to dáme napůl. V hlavě mi blikalo, že je to fakt hodně, ale v tu chvíli jsem víc slyšela svůj vnitřní hlas, který mi říkal, že nechci být „ta holka, co na to nemá“. Řekla jsem si, že omezím kavárny, nekoupím si nic na sebe a když bude nejhůř, sáhnu do úspor. Připadala jsem si dospěle, že to takhle zvládnu, a trochu jsem tím chtěla dokázat i jemu, že nejsem žádná chudinka.
Když zázrak bytu začne bolet peněžence
První dva, tři měsíce jsem to nějak lepila. V den výplaty jsem poslala půlku nájmu, zaplatila lítačku, nákup, a pak už jsem jen počítala, kolik mi zbývá. Když mi v práci sebrali pár směn, začalo to drhnout. Najednou jsem před každým odesláním nájmu seděla u internetového bankovnictví s kalkulačkou a přepočítávala, co ještě můžu zaplatit a co odložím. Styděla jsem se, když jsem zase byla na nule pár dní po výplatě, a přitom jsem fakt nijak neutrácela. Jedno ráno jsem se přihlásila do banky a zjistila, že tam ty peníze na nájem prostě nejsou. Chybělo jen pár tisíc, ale pro mě to byla propast. Celý den jsem v hlavě skládala věty, jak mu to říct, aby to neznělo, že se na něj chci pověsit, ale zároveň abych mu poprvé naplno přiznala, že tohle tempo dlouhodobě nedám.
Prosba o pomoc a úplně jiný jazyk „rovnosti“
Večer u večeře jsem se nadechla a řekla, že bych potřebovala probrat nájem, protože půlka je pro mě moc. Vysvětlovala jsem mu svoje příjmy, kolik mi zbývá na jídlo a MHD, ukazovala mu v mobilu rozpočet, který jsem si sepsala. Navrhla jsem, jestli by třeba nešlo, aby platil sedmdesát procent a já třicet, aspoň na dobu, než dodělám školu nebo si najdu lépe placenou práci. On se zatvářil otráveně a řekl, že už tak toho platí víc, protože koupil většinu nábytku a platí auto. Dodal, že mu přijde normální, aby dospělí lidi v páru platili napůl, „když přece chceme být rovnoprávní“. V tu chvíli jsem měla pocit, že mluvíme každý úplně jiným jazykem. Pro mě to bylo o tom, že realita našich výplat je jiná, pro něj to znělo, jako bych šla proti nějakému principu.
Věta o „dítěti“, která změnila všechno
Snažila jsem se mu klidně vysvětlit, že jeho čtrnáct tisíc a moje čtrnáct tisíc nejsou stejná zátěž. Že jemu po zaplacení zbyde pořád hodně a mně skoro nic. Jenže čím víc jsem se snažila, tím víc se bránil, že z něj dělám sponzora. V jeho hlase začalo být slyšet podráždění, jako by se mu potvrzoval nějaký jeho vnitřní strašák. Mně to strašně ublížilo, protože jsem si v duchu přehrávala všechny ty měsíce, kdy jsem šla radši pěšky, než abych jela tramvají, nebo odmítala pozvání kamarádek, jen abych ten nájem dala. Hádka se přesunula do kuchyně, oba jsme mluvili hlasitěji, než bylo potřeba, a on najednou vyjel, že nechce být „bankomat“. A pak řekl: „Kdybych chtěl někoho živit, pořídím si dítě, ne partnerku.“ Ta věta mě zasáhla úplně napřímo, jako by mě tím najednou zařadil do nějaké škatulky, do které vůbec nepatřím.
Když ponížení bolí víc než prázdný účet
V tu chvíli se mi úplně sevřel žaludek. Stála jsem tam s talířem v ruce a nevěděla, co říct. Cítila jsem se jako přítěž, ne jako člověk, se kterým chce být a se kterým něco plánuje. V hlavě se mi honilo, že jsem mu nikdy nebránila v jeho kariéře, naopak jsem se mu přizpůsobovala, když byl v práci dlouho, a teď stojím v jeho očích někde na úrovni dítěte, které chce být někým živeno. Ze mě vypadlo jen, že takhle se se mnou bavit nebude, a odešla jsem do ložnice. Začala jsem si mechanicky balit pár věcí do tašky, ani jsem pořádně nevěděla co. Ještě tu noc jsem odjela ke kamarádce. Seděla jsem u ní v kuchyni s hrnkem čaje, brečela a pořád dokola v hlavě opakovala tu větu o dítěti. Uvědomovala jsem si, že mi nejde jen o peníze, ale hlavně o ten pocit ponížení a o to, jak se na mě vlastně dívá.
Další dva dny jsme si psali jen stručné, skoro úřední zprávy o tom, kdo kdy bude doma. Bylo to zvláštní ticho mezi námi, ve kterém jsem měla čas přemýšlet, co od vztahu vlastně chci a kde mám svoje hranice. Když jsem se pak vrátila domů, sedli jsme si k tomu znovu v klidu. On uznal, že přestřelil a že tu větu neměl říkat, ale zároveň pořád opakoval, že nechce, abych si „zvykla“, že za mě někdo platí víc. Poslouchala jsem ho a uvědomovala si, že tohle není jen o jednom nájmu, ale o tom, jak každý z nás chápe rovnoprávnost. Já mu řekla, že pro mě není rovnoprávnost to, že dáváme stejnou částku, ale to, že bereme v potaz reálné možnosti toho druhého a nemluvíme o sobě jako o „živitelovi a dítěti“. Poprvé jsem nahlas řekla, že jestli se nechce domluvit na jiném poměru a přestat mě shazovat, radši si zase najdu nějaký menší pokoj sama. I když jsme se hned nerozešli, uvnitř se ve mně něco zlomilo. Přestala jsem brát náš vztah jako samozřejmost a začala víc věřit tomu, že moje důstojnost není něco, co bych měla obětovat kvůli tomu, abych zapadla do představy, jak má vypadat „spravedlivý pár“.
