Článek
Zrovna jsem měla za sebou dlouhý den v práci, byla jsem utahaná, ale rozhodla jsem se, že ten nákup bundy už fakt neodložím. Celou dobu jsem na ni myslela, odkládala si bokem peníze a pořád to nějak nevycházelo. Den předtím jsem si vybrala z bankomatu pět tisíc, chtěla jsem mít částku v hotovosti, ať si to líp hlídám. V obchodě jsem mezi stojany strávila docela dost času, pár kousků jsem si zkusila, některé neseděly, jiné byly dražší, než jsem chtěla. Nakonec jsem jednu vybrala, stála něco přes čtyři tisíce, ale s tím jsem počítala, takže se mi trochu ulevilo, že jsem rozhodnutá a mám to za sebou. S bundou přes ruku jsem zamířila k pokladně a v hlavě už jsem měla jen to, že si doma udělám čaj a nebudu na nic myslet.
Od ulevujícího nákupu k napětí u pokladny
U pokladny přede mnou stála jen jedna paní, takže fronta šla docela rychle. Zatímco markovali její nákup, v duchu jsem si přepočítávala, kolik mi asi zbude z té pětitisícovky a že to aspoň nebude úplné vymetení peněženky. Když na mě přišla řada, prodavačka se tvářila neutrálně, taková ta klasická unavená směna, nic zvláštního. Nahlásila částku, já sáhla do peněženky, vytáhla složenou pětitisícovku a podala jí ji, protože menší bankovky jsem prostě neměla. V tu chvíli jsem si všimla, jak jí se jí nepatrně zkřivily rty, ale nijak jsem si to nevykládala, prostě jsem čekala, že peníze jen dá do pokladny.
Místo toho zůstala stát s bankovkou v ruce a chvíli se nic nedělo. Podívala se na mě takovým zvláštním způsobem, ne úplně otevřeně nepříjemně, ale bylo v tom něco, co mě trochu znejistělo. Zeptala se mě, jestli nemám kartu, že „takové velké bankovky jim tady dělají nepořádek v kase“. Na chvíli mě to zarazilo, protože v tom nebyla jen praktická poznámka, spíš takový lehce vyčítavý tón. Řekla jsem klidně, že kartu mám, ale že chci zaplatit hotově, že jsem si ty peníze kvůli tomu vybírala. V tu chvíli jsem začala cítit za zády lidi ve frontě. Nepotřebovala jsem je ani vidět, stačil mi ten pocit, že teď kvůli mně všichni stojí a čekají, co z toho bude.
Když z „obyčejné bankovky“ udělají podezření
Prodavačka si tu bankovku nechala v ruce a vytáhla speciální propisku. Bez jakéhokoliv vysvětlení ji začala kontrolovat, přejížděla po ní tou propiskou a dívala se, jak to na papíře reaguje. Dělala to docela okázale, žádné rychlé cvaknutí, ale spíš postupný proces, aby bylo jasné, že jde o něco důležitého. U toho pronesla něco ve smyslu: „Dneska je těch padělků tolik, že člověk nikdy neví.“ Potom bankovku přiblížila k malému světlu na pultu a natáčela ji proti němu, jako by hledala nějaké skryté znaky. Já tam stála, ruce podél těla, a cítila jsem, jak mi začíná hořet obličej. Bylo mi trapně, i když jsem věděla, že ty peníze jsou úplně normálně z bankomatu. V hlavě mi běželo jen to, že vypadám jako někdo, kdo se snaží něco ošidit, přitom jsem si jen přišla koupit bundu.
Za sebou jsem zaslechla, jak se jeden pán lehce odkašlal. Nebylo to nijak hlasité, ale v té chvíli mi to přišlo dost výmluvné. Prodavačka se pořád tvářila strašně důležitě, jako by na ní stála bezpečnost celého obchodu. Po chvíli, která mi připadala delší, než asi byla, bankovku dala stranou, zadívala se na pokladnu a takovým tónem, který zněl skoro neochotně, prohodila, že „tak snad je to v pořádku“. Teprve pak zadala částku a začala chystat účtenku. V tu chvíli už jsem nebyla jen nervózní, spíš mě to naštvalo. Polohlasem jsem řekla, že ty peníze jsou normálně z bankomatu a že jsem si nepřišla koupit bundu za drobné. Nebylo to vyloženě útočné, spíš takový pokus bránit se. Ona na to nijak nereagovala, jen pokrčila rameny, jako by o nic nešlo.
Radost z bundy přebitá trapnou scénou
Nakonec mi podala účtenku a tašku s bundou, bez jakéhokoliv „omlouvám se“ nebo aspoň o něco normálnějšího tónu. Vzala jsem si věci, automaticky poděkovala, i když jsem to v tu chvíli ani moc necítila, a odsunula se od pokladny. Jak jsem odcházela směrem k východu, v hlavě jsem si přehrávala, jak se na mě celou dobu dívala, a zůstával ve mně takový nepříjemný pocit. Nešlo ani tak o tu kontrolu samotnou, spíš o způsob, jakým to bylo podané, před lidmi, bez snahy to aspoň trochu odlehčit.
Když jsem seděla v tramvaji cestou domů, přemýšlela jsem nad tím, jak absurdně jsem si připadala. Měla jsem pocit, že člověk je dneska skoro podezřelý jen proto, že vytáhne větší hotovost, a přitom je to pořád úplně běžný způsob placení. Došlo mi, že příště možná prostě zaplatím kartou, jen abych se podobné situaci vyhnula. Zároveň mě ale štvalo, že mě k tomu vlastně dotlačil cizí člověk svým přístupem, i když jsem původně chtěla mít svoje peníze v ruce a mít nad tím lepší pocit. Seděla jsem tam s novou bundou na klíně a ta radost z nákupu byla najednou menší, přebitá tou trapnou scénou u pokladny, která přitom začala tak obyčejně.
