Článek
Bylo parné nedělní odpoledne a já se vracela od rodičů po své obvyklé trase. Okreska, kterou znám skoro nazpaměť, minimum aut, pustila jsem si potichu rádio a jen tak jela. Kousek za vesnicí jsem si všimla chlapa u krajnice. Měl spacák, velký batoh a ruku nahoře. Vypadal hodně utahaně, spíš zničeně než nebezpečně. Normálně stopaře neberu, vždycky si v hlavě přehrávám všechny scénáře z krimi zpráv, ale tady jsem trochu zaváhala. Bylo světlo, byla jsem na známé cestě a on působil spíš jako někdo, komu se nedařilo, než jako hrozba. Zpomalila jsem, chvíli váhala, jestli pokračovat, a pak jsem nějak automaticky zastavila u krajnice a mávla na něj, ať nasedne.
Otevřel přední dveře, poděkoval a usadil se vedle mě. Zblízka vypadal tak na čtyřicet, obyčejný chlap v sepraném tričku, žádný vyložený strašák. Řekl, že potřebuje do města, že mu ujel autobus a další jede až za dlouho. Zeptal se, kam jedu já, já jsem odpověděla a rozjelo se takové to zdvořilé povídání, co člověk vede, aby nebylo trapné ticho. Zmínila jsem, že se vracím od rodičů, on přikývl, že měl taky náročnej víkend. Pochválil auto a utrousil něco ve smyslu, že „tenhle Hyundai je držák“. Působilo to normálně, jako kdybych vezla kolegu z práce, kterého ještě úplně neznám. Začala jsem se trochu uklidňovat, říkala jsem si, že jsem to nepřehnala, že je to prostě jen chlap, kterému nejel bus.
Moment, kdy všechno začalo dávat jiný smysl
Po pár minutách se ta zdvořilost pomalu změnila v trochu osobnější řeč. Ne nějak do hloubky, spíš takové neutrální dotazy. Zeptala jsem se ho, odkud jde pěšky, protože od té vesnice běžně moc lidí nejezdí a jemu očividně cesta trvala. Chvíli hledal slova a pak spíš neurčitě řekl, že nejde přímo z vesnice, ale „odtamtud z kopce“, a rukou naznačil směr. V tu chvíli mi to docvaklo, protože tím směrem je věznice. V hlavě se mi rozsvítil vykřičník, ale navenek jsem se snažila tvářit normálně. Opatrně jsem utrousila něco ve smyslu, jestli myslí fabriku, nebo něco jiného, i když jsem přesně věděla, co tam je. On se jen tak lehce pousmál a úplně klidným hlasem řekl, že ho dneska pustili.
V tu chvíli mi v břiše zatrnulo, jako kdyby se mi najednou zúžil prostor v autě. Ještě jsem pořád doufala, že šlo třeba o nějakou hloupost, nějaký dluh nebo krádež, něco, co ve mně nevyvolá takový strach. A tak jsem se spíš ze setrvačnosti, abych zabila ticho, zeptala, za co tam byl. Odpověděl skoro ležérně: osm let, nějaké násilí na ženské, ale že to už je pryč. Řekl to tónem, jako kdyby popisoval předchozí zaměstnání. Dodal ještě, že mu věznice dala šanci, že to má za sebou. V tu chvíli mi začali běhat po zádech mravenci, sevřely se mi ruce na volantu a já si až s podivem uvědomila, jak moc si najednou uvědomuju každé svoje nadechnutí. V hlavě mi jelo jen jedno: sedím sama v autě s někým, kdo byl zavřený za násilí na ženě. A ta žena bych teoreticky mohla být já.
Rozhodnutí, které přišlo z čistého instinktu
Instinkt se mi zapnul dřív, než jsem to stihla nějak promyslet. Začala jsem pomalu zpomalovat, ale snažila jsem se u toho tvářit, že se nic neděje, že jen reaguju na provoz. U první větší odbočky na polní cestu jsem šlápla na brzdu o něco ostřeji, než jsem chtěla, auto sebou cuklo a on se na mě překvapeně podíval. Rychle jsem ze sebe vysypala, že jsem si vzpomněla, že musím jinam, že mě napadla objížďka a že tady by pro něj vlastně bylo lepší místo na stopování. Nebyl to žádný promyšlený plán, spíš směs výmluv, jen abych ho co nejdřív dostala z auta. Chvíli na mě koukal, pak vzal batoh, otevřel dveře, něco zamumlal ve smyslu, že lidi jsou dneska přecitlivělí, bouchl dveřmi a vystoupil. Já jsem čekala, až trochu poodstoupí, a v hlavě jen počítala vteřiny, kdy už budu moct sešlápnout plyn.
Jakmile za ním dveře zaklaply, rozjelo se mi srdce tak, že jsem ho skoro slyšela v uších. Zařadila jsem, šlápla na plyn a dívala se jen dopředu, jen občas rychlý pohled do zrcátka, dokud se za mnou nezmenšil na malou tečku, a pak už ani to ne. Ruce se mi třásly tak, že jsem raději po pár kilometrech sjela na benzinku. Potřebovala jsem vystoupit, nadechnout se, trochu se projít mezi stojany, jen abych se uklidnila. V hlavě jsem si nadávala, že jsem byla naivní, že jsem zastavila někomu, o kom jsem nic nevěděla, a zároveň jsem byla nesmírně ráda, že to skončilo „jenom“ tímhle vystrašením a nečím horším. Ten večer jsem to vyprávěla partnerovi. Jeho první reakce byla, že jsem nezodpovědná, že vůbec nechápe, jak mě to mohlo napadnout. Nebylo to příjemné, ale musela jsem uznat, že má pravdu. Nakonec jsme se spolu domluvili, že sama už stopaře prostě brát nebudu. A tentokrát mi to nepřišlo jako přehnané pravidlo, ale jako něco, co si chci pro sebe držet.
