Článek
S přítelem jsme spolu od vysoké. Ze začátku to bylo hodně intenzivní, cestovali jsme, pořád někde byli, plánovali, co bude dál. Poslední dva roky spolu bydlíme v menším bytě ve městě, každý máme svou práci, svoje povinnosti. On je spíš pohodář, hodně pracuje, ale jakmile má volno, sedne k počítači a hraje. Měla jsem čím dál víc pocit, že mě bere jako samozřejmost, že jsem prostě součást vybavení bytu. Nešlo o žádné velké hádky, spíš takové tiché odcizení. Jeho tátu jsem poznala na pár víkendových návštěvách, rozvedený, trochu až moc snaživě mladistvý, vtipkoval, vyprávěl historky. Už tehdy jsem si všimla, že se na mě občas dívá jinak, ale brala jsem to jako ego boost, nic víc.
Jedna návštěva chalupy změnila všechno
Zlom nastal na jedné společné návštěvě jejich chalupy. Přítel odjel s kamarády na fotbal, mně se nechtělo, takže jsem zůstala s jeho tátou sama. Venku pršelo, seděli jsme v kuchyni a nalili si víno. Začali jsme se bavit o práci, o tom, jaké to je žít s někým dlouhodobě, o tom, že člověk po čase přestane být vnímán. On mluvil dost otevřeně o svém rozvodu, o tom, že mu chybí blízkost, ale že už se mu nechce někoho hledat. U toho mi pořád dával najevo, jak jsem podle něj schopná, zajímavá, jak je vidět, že mám v hlavě jasno. Bylo to zvláštní, protože jsem najednou měla pocit, že mě někdo opravdu poslouchá. Když mě pak tak mimochodem pohladil po ruce a díval se na mě, bylo mi jasné, že je to za hranou. Jenže zároveň se mi po něčem podobném strašně stýskalo.
První opravdové překročení se stalo o pár týdnů později po rodinné oslavě. Byla jsem unavená, přítel zůstával ještě s bráchou, tak jeho táta navrhl, že mě hodí autem domů. Všem to přišlo logické, nikdo nic neřešil. Cestou jsme si povídali, zase spíš lehké řeči, smích, nic otevřeně sexuálního. Pak zastavil u parku s tím, že si dá rychle cigáro. Vystoupili jsme, chvíli jsme stáli vedle sebe a on mě najednou políbil. Nebylo to nejisté ani náhodné, spíš to působilo, jako by si to předem promyslel. V hlavě se mi rozsvítila kontrolka, chtěla jsem se odtáhnout, říct mu, že tohle nejde. Jenže tělo reagovalo jinak než hlava a já mu ten polibek vrátila. Domů jsem pak jela s pocitem, že se mi převrátil život, ale zatím jen uvnitř.
Zakázaný vzorec, který se začal opakovat
Další dny jsem se cítila hrozně. Připadala jsem si jako někdo, kým jsem nikdy nechtěla být. Zároveň jsem na ten polibek pořád myslela, skoro jako by mi v hlavě běžel zakázaný film. On mi po pár dnech napsal úplně obyčejnou zprávu kvůli nějaké praktické věci, ale brzo to sklouzlo k tomu, co se stalo. Napsal, že ho přitahuju, že na to nemůže přestat myslet. Já jsem nejdřív psala, že je to šílené, že se to nesmí opakovat, ale zároveň jsem tu konverzaci nezastavila. Byla jsem ráda za tu pozornost, za to, že mě někdo řeší. Jednou jsem se kvůli maličkosti stavila k němu domů, přítel byl v práci. Měla to být krátká návštěva, ale skončilo to tak, že jsme spolu spali. Bez velkého dramatu, spíš jako pokračování něčeho, co už začalo dřív.
Od té doby se z toho stal vzorec. Vždycky se našla nějaká záminka, proč se vidět beze svědků. Odvoz, pomoc s něčím, rychlá káva. Zvenku to asi nevypadá podezřele, jsem přece přítelova partnerka, skoro rodina, a on je „jen“ táta, který občas vypomůže. Ve skutečnosti jsme si ale budovali svůj tajný prostor. Po každém setkání jsem si v duchu slibovala, že to bylo naposled. Nejhůř mi bývá v noci, když vedle mě přítel spí, já na něj koukám a cítím se špinavá. Přemýšlím, co by se stalo, kdyby to zjistil, co by to udělalo s jejich rodinou. Jenže jakmile mi jeho táta zase napíše, jak na mě myslí a jak se těší, něco ve mně povolí a já jedu ten stejný scénář znovu.
Když do tajemství vstoupí řeči o dětech a svatbě
Na našem vztahu s přítelem se to samozřejmě podepisuje. Jsem na něj někdy úplně zbytečně protivná, vadí mi jeho pasivita v intimním životě, přestože vím, že já jsem ta, kdo to celé rozbíjí. Někdy jsem naopak přehnaně milá, když mám zrovna velké výčitky a snažím se to „odčinit“. On si všímá, že jsem jiná. Párkrát se mezi řečí zeptal, jestli náhodou někoho nemám, byl u toho ale spíš nejistý než obviňující. Vždycky to zahraju do autu, urazím se, udělám z toho, že mě podezírá z ničeho, co by mě nikdy nenapadlo. Tím ho vlastně zakousnu zpátky do té jeho pasivity, kterou pak zase vyčítám.
Zlom pro mě přišel, když přítel začal častěji mluvit o budoucnosti. Jednou večer u večeře prohodil, že by už klidně mohl mít dítě, že by ho bavilo být táta. Přidal k tomu i poznámku o tom, že by časem chtěl svatbu. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Uvědomila jsem si, že tohle není jen nějaký románek bokem, který se jednou sám rozplyne. Že to, co dělám, může úplně rozbít vztahy mezi lidmi, kteří mi nic neudělali. S jeho tátou jsme se o tom několikrát bavili, oba jsme říkali, že to musíme ukončit. Vždycky to ale skončilo tak, že jsme se zase nechali strhnout tím starým vzorcem. Teď jsem ve fázi, kdy vím, že je to celé špatně a nemám pro sebe žádnou omluvu. Zároveň si ale musím přiznat, že takovou kombinaci vášně a pocitu, že jsem opravdu chtěná, jsem předtím nikdy nezažila. A děsí mě, že sama od sebe možná nemám sílu to utnout, i když vím, že tím dál podkopávám všechno, co kolem sebe mám.
