Článek
Kolem druhé ráno znovu usínám v obýváku. Notebook mám zavřený, hlava je prázdná i těžká. Od té doby, co se partner odstěhoval, je byt nezvykle tichý a všechno se v něm nese víc, než bych chtěla. Večer jsme se po telefonu pohádali o střídání péče. Myslela jsem, že to dcera nevnímá, měla jsem za to, že spí. V hlavě mi ještě doznívají útržky vět, které jsme si vyměnili, a nemám sílu je znovu rozebírat. Jsem úplně vyřízená a chci jen dospat zbytek noci, zapomenout aspoň na chvíli na tabulky a kalendář. Nechce se mi nic řešit. Vtom z jejího pokoje zaslechnu tiché cupitání. Nejdřív doufám, že se mi to jen zdálo, ale už stojí ve dveřích.
Dcera šeptne větu, která změní všechno
Stojí přede mnou v pyžamu, vlasy má vlhké potem a oči dokořán. Přejde ke mně a skoro neslyšně zašeptá: „Mami, já už budu hodná, ať se táta vrátí.“ Chci něco říct, ale nejde to. Z toho, co jsme s bývalým vyřvávali do telefonu, si to vyložila takhle. Dojde mi, že viní sebe. Sednu si a posadím si ji na klín, obejmu ji. Cítím, jak je napjatá, jak čeká, co řeknu. Jen ji držím a dýchám pomalu, aby se uklidnila. „Jsi hodná,“ řeknu nakonec, „ale tohle s tím nesouvisí.“
Abych ji utišila, jdeme do kuchyně pro vodu. Rozsvítím jen světlo nad linkou, víc není potřeba. Mluvím tiše a pomalu: „Tohle je věc dospělých. Ty za nic nemůžeš.“ Dávám si pozor na slova i na hlas, nechci v ní budit další strach. Neptá se, jen přikyvuje a drží se skleničky oběma rukama. Vezmu ji k sobě do ložnice. Zaleze pod peřinu a přitulí se, jako by zkoušela, jestli tam opravdu jsem. Hladím ji po zádech, dech se jí postupně zklidní. Ještě chvíli čekám, než se uvolní a usne.
V noci píšu zprávu, ráno dohoda
Když usne, zůstanu vzhůru a koukám do stropu. V hlavě mi běží její věta a to, jak jsme večer křičeli. Vybavím si i to, jak jsem zvyšovala hlas poté, co jsem si myslela, že už spí. Je jasné, že se naše noční hádky dostaly k ní a že to takhle dál nejde. Vezmu mobil a ještě v noci mu napíšu: „Prosím, domluvme si jasné časy předávání a kdy a jak si budeme volat. Ať to řešíme bez křiku a mimo doslech malé.“ Nepíšu nic o vině, jen o tom, co potřebujeme. Odložím telefon a chvíli jen ležím. Nečekám okamžitou odpověď, ale i tak se mi trochu uleví.
Ráno najdu odpověď. Napíše, že je pro, že je z hádek taky unavený a kvůli malé chce mít jasno. Domluvíme se, že si zavoláme, až bude mít v práci pauzu. V rychlosti nastavíme základní pravidla: neřešit spory večer, předávat malou v klidu a před ní mluvit neutrálně, nezvyšovat hlas. Přidáme i to, že když jeden z nás nebude moct, napíše co nejdřív. S konkrétními časy si sedneme o víkendu. Cítím úlevu, protože v tom nejsem sama proti němu, ale spolu jako rodiče. Potřebuju ale, aby o tom věděla i školka, ať na to nejsme jen my dva.
Odpoledne při vyzvednutí vezmu si paní učitelku na chvilku stranou a stručně popíšu, co se děje. Poprosím ji, ať si všímá případných změn v jejím chování, a kdyby něco, ať mi dá vědět. Nabídne kontakt na poradnu a řekne, že to pomáhá nastavit dohody a dítě pak má jasnější rámec. Přijde mi to rozumné, tak se objednám. Večer s dcerou zavedeme malý rituál: lampička, krátká pohádka, ticho. Nechce řešit tátu, necpu to na sílu. Usíná klidněji. Není to vyřešené, ale je to první náznak klidu.
