Článek
Po práci spěchám do školky skoro vždycky stejně. V hlavě mi ještě běží maily, úkoly, co musím stihnout večer, a do toho řeším, jestli jsem vůbec něco nakoupila na večeři. Připadám si pořád v časovém skluzu. Jakmile mě dcera uvidí, rozběhne se ke mně, skočí mi kolem pasu a hned mi strká do ruky složku s papíry. Říká, že měli výstavku obrázků. Něco zamumlám o tom, jak je šikovná, ale u toho ji oblékám, hledám čepici a podepisuju se u paní učitelky. Všechno dělám trochu na autopilota. Pořád myslím i na naše období po rozchodu s jejím tátou, se kterým jsem se ještě úplně nevyrovnala, od toho mě ale spolehlivě zvládnou rozptýlit přes den pracovní povinnosti.
Obrázek v tramvaji, který jsem přehlédla
V tramvaji mi dcera celou cestu vypráví, jak ve školce malovali „svoji rodinu“. Ukazuje mi ten hlavní obrázek, ale já zároveň hlídám tašku, bundu, jestli máme všechny rukavice a kdy vystupujeme. Jen letmo přejedu očima po papíru, vidím tři postavy a nad nimi barevné čáry. Automaticky zopakuju, že je šikovná a že se mi to moc líbí. Ona se rozzáří, natáčí obrázek i směrem k lidem kolem, trochu se chlubí. V duchu si říkám, že se na to večer v klidu podívám, až bude spát. Teď prostě nemám kapacitu a trochu se za to stydím, ale zase to rychle vytěsním.
Když večer usne a byt konečně ztichne, sednu si na gauč a chvilku jen sedím. Teprve potom z jejího malého batůžku vytáhnu složku, rozložím papíry po gauči a vezmu do ruky ten „hlavní“ obrázek. Poprvé se na něj dívám opravdu pozorně. Uprostřed je ona a vedle ní já. Jsme velké, barevné, držíme se za ruce, nad námi velké žluté slunce. V rohu, trochu bokem, je maličká postavička s kufrem v ruce a nad ní je dětským písmem napsáno „táta“. Najednou pro mě ten papír není jen další školkový výkres, ale spíš něco, co jsem od ní celé ty měsíce vlastně nechtěla vidět.
Co doopravdy ukázala malá postavička
V tu chvíli se zarazím. Dojde mi, jak přesně to vystihla, aniž by o tom kdokoli z nás dokázal normálně mluvit. My dvě velké, spolu uprostřed, on malý a stranou. Přesně tak to teď je. Jen jsem nad tím v běžném provozu vždycky nějak mávla rukou a říkala si, že hlavní je, že je veselé dítě a zvládáme to. Najednou se mi vybaví všechny momenty, kdy se ptala, jestli táta přijde „zítra“, a já jsem rychle stočila řeč jinam. Všechny moje výčitky, jestli jsem jí ten rozchod vysvětlila dost, nebo jestli jsem to prostě jen překryla nákupy, hřištěm a večerními pohádkami. Cítím tlak v krku a najednou mi tečou slzy, ani nevím jak.
Znovu si ten obrázek přitáhnu blíž a všimnu si detailu, který mi předtím úplně unikl. Ona má na obličeji velký úsměv a barevné šaty, já mám oči a vlasy, ale místo pusy jen prázdné místo. Jako by mi ji zapomněla dokreslit. Napadne mě, jestli mě takhle nevnímá častěji – že jsem bez úsměvu, myšlenkami mimo a spíš unavená, i když se před ní snažím hrát, že jsem v pohodě. Uvědomím si, že ten obrázek toho o nás říká víc, než kolik z nás za poslední měsíce zaznělo nahlas. A čím víc se na to dívám, tím víc mě to dojímá a zároveň bolí.
Tichý slib v kuchyni mění všechno
Seberu se, jdu s tím papírem do kuchyně, opřu se o linku a prostě brečím. Zhasnu světlo, aby na mě, kdyby se náhodou vzbudila a vyšla z pokoje, nebylo vidět. Nepláču jen kvůli té malé postavičce s kufrem v rohu, ale i kvůli sobě. Kvůli tomu, že jsem pořád v jednom kole, že mám hlavu plnou práce, účtů a praktických věcí a na tyhle její malé signály nemám oči. Uvědomím si, že jsem se na ten obrázek klidně mohla podívat už ve školce, v tramvaji, u večeře. Ale pořád jsem si říkala „pak“. V té chvíli si v duchu, skoro šeptem sama pro sebe, slíbím, že takhle to nechci mít napořád. Že si jí chci opravdu víc všímat, ne jen fungovat.
Druhý den ráno vstanu o trochu dřív a udělám nám snídani v klidu. Sedneme si ke stolu o deset minut dřív než normálně a ten obrázek položím mezi nás. Poprosím ji, aby mi povyprávěla, kdo je kdo. Poslouchám, jak úplně jednoduše popisuje věci, kterým se já v hlavě tolik měsíců složitě vyhýbám. „To jsem já a ty, my jsme spolu. A tady je táta, ten má kufr, protože bydlí jinde,“ řekne, jako by nic. Hrdlo se mi zase stáhne, ale tentokrát se na ni usměju a řeknu jí, že se mě může kdykoli na cokoli zeptat. O tátovi, o nás dvou, o tom, co bude. Že spolu všechno zvládneme. Ten den ji vedu do školky pomaleji, bez telefonu v ruce, jen ji držím za ruku a koukám, co mi povídá. A v hlavě mám pořád ten její obrázek, který mi ukázal víc, než většina rozhovorů s dospělými za celé toto období.
