Článek
V sobotu dopoledne jsem seděl v kuchyni v našem bytě v Praze, upíjel kafe a bezmyšlenkovitě scrolloval mobilem. Najednou mi přišla sms od mámy, že bych se měl zase někdy ukázat u dědy, že se jí nezdá, jak v poslední době vypadá. Věděl jsem, že jsem tam nebyl víc než rok. Pořád jsem měl nějaký důvod – práce, schůzky, dojíždění, „někdy příště“. Teď jsem ale doopravdy nic v plánu neměl. Chvíli jsem seděl a přemýšlel, jak trapné bude zazvonit po takové době a tvářit se, že je všechno normální. Nakonec jsem vzal tašku, hodil tam pár jablek a balení kafe, které má rád, a vyrazil na vlak. Cestou jsem koukal z okna na pole a hlavou se mi pořád honilo, co mu vlastně budu říkat. Měl jsem pocit viny, že na něj kašlu, a trochu strach, že mi to nějak připomene.
První návštěva, která nešla přehrát na lehko
Když jsem vešel do jeho bytu, skoro jsem se zarazil ve dveřích. Děda seděl v křesle, měl přes kolena deku a dýchal ztěžka. Vypadal stařeji, než jsem si ho pamatoval, a to mě dost rozhodilo. Rychle jsem nahodil lehký tón, začal mluvit o fotbale, o tom, že Slavia zase zkazila zápas, o sousedech, o mámě. On se chytil, dělal si srandu, že už jsem „pražák“ a určitě spěchám zpátky do velkého světa. Přikyvoval jsem a nechával to plynout, dokud se po chvíli ticha nezeptal vážně, jak to mám v práci a s přítelkyní. V tu chvíli jsem znejistěl. Vyhrkl jsem jen něco ve stylu, že v práci je to pořád dokola, samé termíny, a že s přítelkyní se skoro nevidíme, protože pořád něco dodělávám. Nechtěl jsem to rozebírat. Připadal jsem si před ním trochu trapně, jako bych se přiznával, že neumím normálně žít. Viděl jsem na něm, že ho to mrzí, trochu sklopil oči, ale nic neřekl. Přehodil téma zpátky na fotbal.
Když jsem se po pár hodinách zvedal, že už pojedu, děda mě zastavil rukou, ať ještě chvilku počkám. Pomalu se zvedl z křesla, bylo vidět, že ho to stojí dost sil, a došel ke starému sekretáři v rohu. Otevřel jednu zásuvku, pak druhou, něco tam šustilo, chvilku hledal a nakonec vytáhl zažloutlou obálku. Na přední straně bylo moje jméno, napsané jeho křivým písmem. Podal mi ji a řekl: „To je něco do života. Ale slib mi, že to otevřeš až doma, v klidu. Ne tady přede mnou.“ Ztuhnul jsem, protože to najednou působilo strašně vážně. Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem jen přikývl, obálku strčil do batohu a nějak jsem to už nekomentoval. Rozloučili jsme se, objali se a já jel zpátky.
Cesta domů s tajemstvím v batohu
Ve vlaku jsem měl batoh u nohou a byl jsem nervózní, protože jsem měl pocit, že v tašce vezu něco zakázaného. Pořád jsem měl chuť obálku vytáhnout a rozlepit ji hned, ale vybavil se mi dědův výraz a ta prosba, a tak jsem to nechal být. Začal jsem přemýšlet, co v tom může být. Napadla mě závěť, nějaký rozpis majetku nebo něco o zdravotním stavu, o kterém nechce mluvit. S každou takovou myšlenkou se ve mně ještě víc ozývalo to, že s ním o ničem doopravdy nemluvím, jen se schovávám za věty typu „nějak to jde“. Když jsem dorazil do bytu, hodil jsem batoh do kouta a místo toho, abych se hned podíval, jsem šel automaticky vařit čaj. Chodil jsem po kuchyni, uklízel věci z linky, jen abych to oddálil. Nakonec jsem si sedl ke stolu, vytáhl obálku, chvíli na ni jen koukal a pak ji pomalu otevřel.
Uvnitř byly tři věci: stará černobílá fotka dědy s babičkou před domem, kde jsem jako malý trávil prázdniny, složený papír s jeho rukopisem a dvoutisícovka. Na vteřinu mě napadlo, že jsem čekal něco „většího“, něco oficiálnějšího, ale ten pocit mě přešel hned, jakmile jsem začal číst. V dopise psal, že vidí, jak pořád někam spěchám, jak mám hlavu v práci a v termínech, a bojí se, abych neskončil jako on. Napsal tam, že většinu života jen pracoval a pak měl pocit, že si ho vůbec neužil, a že nechce, abych jednou seděl v křesle jako on a litoval, že jsem nebyl s lidmi, na kterých mi záleží. Přiznal se, že tyhle věci nikdy neuměl říkat z očí do očí, proto chtěl, abych si to přečetl sám, v klidu doma. Popisoval, jak si jednu dobu myslel, že vztahy jsou samozřejmost, že „rodina vydrží všechno“, a skoro přišel o babičku, protože byl pořád v práci a v hospodě. Na konci prosil, abych tu dvoutisícovku neprošustroval na blbosti, ale abych ji přidal na víkend někde s člověkem, na kom mi opravdu záleží. A že tu fotku bych si měl dát někam, kde ji uvidím pokaždé, když se zase budu zbytečně stresovat kvůli práci.
Jeden dopis, který převrátil priority naruby
Když jsem dočetl, seděl jsem v tiché kuchyni s dopisem v ruce a najednou se mi úplně stáhl krk. Nejsem typ, co brečí u filmů nebo knížek, ale tady mi prostě začaly téct slzy. Došlo mi, že mě děda vidí mnohem líp, než si chci přiznat. Že si všiml všech těch mých výmluv a věčného spěchu a že mi tímhle způsobem říká: zastav se, dokud je čas. Chvilku jsem tam jen seděl, uklidňoval se, a pak jsem vzal mobil a zavolal přítelkyni. Zeptal jsem se, jestli má příští víkend volno, že bychom někam jeli jen my dva, že vypnu e-maily a na pár dní budeme mít klid. Když se divila, co se děje, řekl jsem jen, že „to zařídila dědova speciální obálka“ a že jí to pak vysvětlím. Na tom víkendu, když jsme seděli večer na chatě, jsem jí dopis celý přečetl. Viděl jsem, jak ji to vzalo, a pak jsme se dlouho bavili o tom, jak málo si někdy říkáme důležité věci a jak to oba bereme jako samozřejmost, že ten druhý vydrží všechno.
Hned další týden jsem jel za dědou znovu. Tentokrát jsem nejel s pocitem, že si „odškrtnu povinnost“, ale s tím, že mu chci něco říct. Sedl jsem si k němu a vyprávěl mu o našem víkendu, o tom, že jsem měl mobil v režimu letadlo, že jsme jen chodili po lese a povídali si. Ukázal jsem mu fotku, jak sedíme s přítelkyní na rozhledně, usmátí a unavení. Děda si ji chvíli prohlížel, pak na mě kouknul, kývnul a řekl jen: „Tak je to v pořádku.“ Nebylo potřeba nic dalšího dodávat. Od té doby za ním jezdím častěji, nečekám rok. Obálku s fotkou, dopisem a s místem po té dvoutisícovce mám pořád v šuplíku psacího stolu. Občas tam něco hledám, narazím na ni a vybaví se mi ten večer v kuchyni. A s ním i to dost nepohodlné, ale důležité uvědomění, že jestli nechci něco promeškat, není to další zakázka nebo projekt. Je to čas s lidmi, kteří tu jednou nebudou. A kvůli e-mailům ho zpátky nezískám.
