Článek
Když mi bylo něco přes dvacet, seděla jsem večer na koleji nad skripty a snažila se do hlavy nasoukat poslední kapitoly před zkouškou. Byla jsem nervózní, unavená, na stole hrnek s kávou a všude kolem poznámky. V tom mi začal zvonit mobil a na displeji se objevilo dědovo jméno. Nebyl to žádný nečekaný hovor, volali jsme si docela pravidelně a já za ním jezdila o víkendech, takže mě to nijak nepřekvapilo. Spíš jsem na vteřinu ztuhla s myšlenkou, jestli to teď vůbec zvedat, protože mě každé vyrušení rozhodilo. V hlavě mi jelo: „Teď se potřebuju soustředit, zavolám mu jindy.“ Nakonec jsem to vzala spíš ze slušnosti, s tím, že to rychle odbudu a vrátím se k „důležitým věcem“.
Poslední telefonát, který jsem tehdy odbyla
Děda se ptal na školu, jak mi to jde, jestli stíhám brigádu a jestli mám co jíst. Úplně běžné otázky, jaké mi kladl pokaždé. Mluvil nějak pomaleji než obvykle, ale tehdy jsem tomu nevěnovala pozornost. Já u toho pořád koukala do skript a jedním okem na zprávu od kamaráda, která mi naskočila na obrazovce. Odpovídala jsem krátce: „Jo, dobrý… mhm… jasně…“ Muselo být slyšet, jak jsem otrávená a myšlenkami jinde. Po chvíli se odmlčel a pak řekl: „Ty máš na mě asi málo času, viď.“ Zasmála jsem se, něco ve smyslu, že se prostě musím učit, a rychle ten hovor ukončila. V hlavě s pocitem, že jsem si splnila povinnost, a hned jsem se vrátila ke knížkám a mobilu.
Ráno mi volala máma. Byla jsem ještě v polospánku, ale podle jejího hlasu jsem hned poznala, že je něco špatně. Řekla mi, že děda v noci dostal infarkt a v nemocnici už ho nezachránili. Věděla jsem, že měl nějakou dobu potíže se srdcem, ale brala jsem to tak, že „se to hlídá“ a že je to pod kontrolou. Sedla jsem si na postel, mobil v ruce, a v hlavě se mi začal přehrávat ten včerejší hovor, slovo po slovu. Moje krátké odpovědi, poloviční pozornost, ten okamžik, kdy řekl tu svou větu. Místo abych brečela, jsem nejdřív cítila hlavně šok a vinu. Jako by ta věta „Ty máš na mě asi málo času, viď“ byla obžaloba, která mi v hlavě běžela pořád dokola.
Na pohřbu přicházejí všechna bolavá kdyby
Na pohřbu jsem stála u rakve a měla pocit, že bych se mu měla omluvit, říct mu, že mě to mrzí, že jsem ho ten večer odbyla. Ale nic ze mě nevyšlo. Jen jsem stála, koukala na květiny a slyšela, jak kolem mě lidi mluví o tom, jak se těšil, až mě uvidí, až budu mít po zkouškách. Máma říkala, že pořád mluvil o tom, jak jsem šikovná a jak je zvědavý, jaká ze mě bude „paní inženýrka“. O to víc mě bolelo vědomí, že poslední hovor z mé strany vypadal spíš jako nepohodlná povinnost. V hlavě jsem si začala skládat všechna ta „kdyby“. Kdybych s ním mluvila déle. Kdybych se nezdráhala zvednout telefon. Kdybych třeba nasedla na vlak a dojela za ním. Rozumem jsem věděla, že bych jeho infarktu nejspíš stejně nezabránila, ale pocit viny se tím nijak nezmenšil.
V dalších letech se mi ta věta vracela v různých situacích. Když jsem odkládala návštěvu rodičů, protože jsem potřebovala dodělat projekt do školy. Když jsem zrušila oběd s babičkou, protože se v práci něco natáhlo. Mezitím jsem dostudovala, nastoupila do prvního zaměstnání a povinností přibývalo. Pořád jsem měla pocit, že nestíhám a musím volit, čemu dám přednost. A skoro pokaždé, když jsem sahala po telefonu s tím, že „teď fakt nemám čas“, se mi v hlavě ozval jeho hlas: „Ty máš na mě asi málo času, viď.“ Na chvíli mě to zarazilo, někdy jsem pak přece jen zavolala zpět, jindy ne. Často jsem si vyčítala, že jsem se z toho večera nepoučila dost, že znovu a znovu dávám přednost práci a úkolům před lidmi, kteří tu nemusí být navždy. Vina se mi míchala s únavou a pocitem, že se snažím zvládat všechno a nakonec mám pocit, že nic nedělám pořádně.
Dítě mi obrátilo význam té věty
Až když se mi narodilo dítě, začala jsem tu větu vnímat trochu jinak. Najednou jsem viděla, jak rychle ty společné chvíle ubíhají, jak se dítě mění z týdne na týden a jak moc záleží na tom, jestli jsem doopravdy přítomná, nebo jen fyzicky v místnosti. Z vyprávění mámy jsem se postupně dozvídala víc o tom, jak se dědovi už delší dobu zhoršovalo zdraví, jak často byl unavený a jak se mu špatně dýchalo. Došlo mi, že to asi cítil i on a že v té větě nebyla jen výčitka. Spíš smutek a přání, abychom spolu ještě chvíli zůstali v kontaktu, dokud to jde. Možná tušil, že na tom není dobře, ale nechtěl mě vyděsit, jen slyšet můj hlas. Vedle té známé viny se ve mně začal objevovat i jiný pocit – vděčnost, že jsem ten telefon tehdy aspoň zvedla a že jsme spolu vůbec mluvili.
Dnes, kdykoli mi někdo blízký volá v momentě, který mi připadá „nevhodný“, se mi ten večer vybaví skoro automaticky. Někdy to zvednu hned, i když jsem uprostřed práce, jindy aspoň napíšu zprávu, kdy přesně zavolám zpátky, a pak to opravdu dodržím. Dědova věta mě pořád provází, ale už ne jen jako bolestná vzpomínka. Spíš jako tichá připomínka, že čas s lidmi není samozřejmost a že telefonát není jen drobné vyrušení. Občas mu v duchu odpovím: „Mám na tebe čas, jen jsem to tehdy neuměla ukázat.“ To, že se snažím být pro své blízké dostupnější a víc přítomná, mi trochu pomáhá smiřovat se i s tím, co už u něj nikdy napravit nemůžu.
