Článek
Když babička zemřela, seděli jsme u našich v obýváku jako u každé rodinné porady. Máma s tátou řešili pohřeb, papíry, úřady. Já tam seděla trochu mimo a pořád mi docházelo, že už ji neuvidím. Máma připomněla, že babička loni sepsala závěť, kde je byt půl na půl pro mě a pro bráchu. „Všechno bude spravedlivě, napůl,“ opakovala. Táta přikyvoval, aby bylo jasné, že žádné hádky nečekají. Vyrůstali jsme v tom, že se dělíme, a mně to dávalo smysl. Víc než na byt jsem myslela na to, že jsme u babičky vždycky o Vánocích seděli v kuchyni, a trochu mě uklidňovalo, že aspoň kolem dědictví prý nebude žádné drama.
Ve skříni na mě čekalo dědické tajemství
O pár dní později jsem jela s mámou do babiččina bytu. Odemknout a vejít dovnitř bez ní bylo zvláštní, ale snažila jsem se držet se praktického režimu, který si nastavila máma. Podala mi krabice a řekla, ať projdu papíry a drobnosti, že většina stejně půjde pryč. Nechtěla jsem, aby to dělala sama, tak jsem jen kývla a začala otevírat skříně. V duchu jsem si říkala, že to je možná poslední příležitost být mezi jejími věcmi a nějak se s ní rozloučit, i když jen takhle v tichu.
V jedné horní skříňce jsem objevila starou plechovou krabici, o které jsem nikdy předtím neslyšela. Uvnitř byly pečlivě svázané dopisy a obálky. Babička o svém dětství a minulosti moc nemluvila, takže jsem byla hned zvědavá. Jeden dopis jsem opatrně vytáhla. Byl psaný mámě, ale bez známky, jen založený mezi ostatními. Začala jsem číst a došlo mi, že to je něco jako náčrt toho, jak si představuje rozdělení majetku po své smrti. A pak jsem tam několikrát viděla větu, že „větší část by měl dostat Petr, protože to potřebuje víc“. Zastavila jsem se u toho a jen jsem na ta slova koukala.
Z dopisů vyplula protekce, kterou jsem netušila
Otevřela jsem další dopis a další. Postupně mi docházelo, že to není jeden náhodný nápad, ale něco, nad čím přemýšlela delší dobu. Psala o tom, že má o bráchu strach, že je míň zodpovědný, že já si „vždycky poradím“. Že by nechtěla, aby skončil v dluzích. Najednou se mi vybavovaly situace, kdy bráchu omlouvala, když něco pokazil, a mně říkala, jak jsem šikovná a samostatná. Dřív mě to těšilo, teď jsem cítila spíš křivdu. Jako by ta moje samostatnost byla důvod, proč si zasloužím míň. Krabici jsem rychle zavřela, protože jsem slyšela mámu v druhém pokoji a bála jsem se, že vejde a uvidí mě, jak čtu něco, co možná nikdo neměl číst.
Máma pak zůstala v bytě ještě něco řešit s domovníkem, já jela domů vlakem sama. Seděla jsem u okna a měla v hlavě zmatek. Oficiálně všichni mluvili o tom, že byt je v závěti napůl, ale v těch dopisech babička očividně uvažovala jinak. Přemýšlela jsem, jestli o tom rodiče věděli, nebo jestli ty dopisy nikdy nenašli. Míchal se ve mně vztek, že jsem byla v jejích plánech tak trochu „ta, co to nepotřebuje“, a zároveň stud, že mě to vůbec trápí, když jde o peníze po někom, koho mám ráda. Cestou domů jsem několikrát změnila názor na to, jestli o tom s mámou mluvit, ale představa, že budeme dělat, že nic neexistuje, mi nakonec připadala horší než samotná nespravedlnost.
Když se pravda řekne mámě i bratrovi
Večer u nádobí jsem to už neudržela. Řekla jsem mámě o plechové krabici i o tom konkrétním „větší část by měl dostat Petr“. Viděla jsem, jak zachvěla, utřela si ruce do utěrky a chvíli mlčela. Pak přiznala, že věděla o tom, že babička zvažovala nechat víc bráchovi, protože se o něho bála. Jednou se o tom spolu bavily. O dopisech ale prý neměla ponětí. Vysvětlila mi, že babička nakonec závěť upravila tak, aby tam bylo všechno napůl, právě proto, aby nás proti sobě nepostavila. Říkala, že ho měla moc ráda, ale zároveň mu tolik nevěřila, a já jsem pro ni byla někdo, kdo si nějak poradí vždycky. Nebylo příjemné to poslouchat, ale najednou jsem v tom viděla spíš její logiku než čistou protekci.
O týden později jsem šla s bráchou na pivo a mezi řečí jsem vytáhla babičku. Řekla jsem mu, že jsem u ní našla dopisy, kde o něm psala, jak má o něj strach. Přestal se smát a chvíli jen točil sklenicí. Pak řekl, že měl jedno období, kdy byl v dluzích, a babičce se s tím svěřil. Pomohla mu, ale mě do toho nechtěl zatahovat, protože se styděl. Do té doby jsem netušila, že se něco takového vůbec stalo. Najednou mi spousta věcí dávala smysl – proč na něj někdy byla mírnější, proč tolik řešila jeho práci a vztahy. Domů jsem šla s pocitem, že dědictví asi nikdy nemůže být úplně „spravedlivé“ podle nějakého matematického klíče. Že mě ale víc než ty částky bolela představa, že mě měla babička míň ráda. A tu představu ve mně nevytvořily ty dopisy, ale spíš to, co jsme si v rodině roky neříkali nahlas.
