Článek
Ráno na Štědrý den jsem se probudila s pocitem, že jsem už unavená, a den přitom ještě ani nezačal. V hlavě mi naskočil seznam: zabalit poslední dárky, připravit věci pro dceru, nezapomenout na salát pro mámu, vyrazit včas, abychom jako vždycky byli u ní ve tři. Dělala jsem všechno automaticky. Střídala jsem izolepu, papír, mašle a do toho kontrolovala hodiny a připomínala partnerovi, ať se taky začne chystat. Místo klidu jsem měla v hlavě jen seznam úkolů. Byla jsem po celém roce vyčerpaná, ale sama sobě jsem opakovala, že to přece vydržím, protože na Vánoce se jezdí k mámě. Nepřemýšlela jsem, jestli se na to vlastně těším. Spíš jsem se ujišťovala, že mám všechno hotové a nic nezkazím.
Když tradice jede na autopilota
U mámy doma mě přivítal známý pohled. Stejný ubrus, stejné talíře, bramborový salát ve stejné misce u stejného okna. Máma mezi námi pobíhala s komentářem, co všechno ještě nestihla a co musí dodělat, a já jsem se do toho bez řečí zapojila. Uklidit, přinést, zamíchat, prostřít. Nikdo se neptal, jestli chci, a mně to na první pohled ani nepřišlo divné. Odjakživa tam přijedu a pomůžu. Dcera se motala kolem stromečku, jednou jí máma cpala cukroví, podruhé jí něco zakazovala, všechno jelo ve stejném zaběhnutém režimu. Najednou mi došlo, že se celý den jen připojuju k něčemu, co je dávno dané, aniž by se kdokoli zamyslel, jestli nám to všem ještě vyhovuje. Já jsem prostě dělala to, co vždycky.
U večeře ten pocit ještě zesílil. Strýc začal své známé vtípky, máma zopakovala, že „u nás se kapr jí takhle“, ségra prohlásila, že hlavně ať jsme zdraví. Přesně stejné věty, jaké jsem slyšela minulý rok a ten předtím. Dcera už byla unavená, vrtěla se na židličce, chtěla se zvednout, ale všichni dál pokračovali jako vždycky. Smála jsem se jen ze slušnosti, ale myšlenkami jsem byla jinde. Všimla jsem si, jak často koukám na hodiny na zdi a počítám, za jak dlouho asi půjdeme domů. Došlo mi, že ten večer nevnímám jako něco, na co bych se těšila. Beru to jako něco, co „se musí“, co musím absolvovat, abych nikoho nezklamala. A ta myšlenka mě samotnou zaskočila.
Poprvé říct nahlas, co chci
V kuchyni, když jsme s partnerem sklízeli talíře, jsem to už v sobě neudržela. Mezi cinkáním nádobí jsem mu potichu řekla, že mi tahle každoroční rutina začíná být nepříjemná. Že už se necítím dobře v tom, že prostě jen přiběhneme, zapojíme se do mámina režimu a večer zase odjedeme. Přiznala jsem, že bych jednou chtěla zůstat na Vánoce doma, jen my tři. Bez tolika přesunů a neustálého přizpůsobování se. Podíval se na mě překvapeně, skoro jako by mě slyšel poprvé mluvit o tom, co chci já. Řekl, že měl za to, že mi to takhle vyhovuje, že jsem to tak vždycky chtěla. A že pokud to chci jinak, tak mě chápe. V tu chvíli se mi trochu ulevilo, že to vůbec vyslovuju nahlas. Zároveň jsem cítila bodnutí viny, že tím asi kazím tradici a že to máma bude brát jako odmítnutí.
Po rozbalení dárků jsme s mámou zůstaly chvíli samy v kuchyni u nádobí. Byla v takovém tom svém povánočním režimu, kdy už má pocit, že všechno dopadlo, jak mělo. Mezi řečí pronesla něco jako: „No a příští rok zase všichni tady, viďte,“ tónem, jako by o tom ani nemohla být debata. Chvíli jsem mlčela a zvažovala, jestli to zase přejdu a nechám to být. Pak jsem ale klidně řekla, že příště to možná uděláme jinak. Že bych chtěla vyzkoušet být na Štědrý den doma, jen my. Máma se na okamžik zarazila a hned zareagovala dotčeně, jestli na ni už nemáme čas, že o ty Vánoce u ní už asi nikdo nestojí. Nebylo jednoduché to poslouchat, měla jsem chuť to vzít zpátky a slíbit jí, že „samozřejmě přijedeme“. Ale zároveň jsem cítila, že pokud teď couvnu, budu v tom pokračovat další roky. Tak jsem jen zopakovala, že mi na ní záleží, ale že bych to prostě jednou chtěla jinak.
Cestou domů v tramvaji dcera usnula v kočárku mezi námi. Byl klid a my jsme s partnerem konečně měli prostor si o tom všem normálně popovídat. Probírali jsme, jak máma reagovala, co jsme řekli a co vlastně chceme my dva. Došlo mi, že ten pocit povinnosti jsem si roky udržovala hlavně já sama. Tím, že jsem nikdy nic nezpochybňovala, že jsem prostě jen fungovala podle toho, co se ode mě čeká. Teď jsem měla v sobě směs nejistoty a zvláštního klidu. Nevěděla jsem, jak budou vypadat příští Vánoce, jestli se máma neurazí nebo si to časem sedne. Ale poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem se za sebe aspoň trochu postavila. Uvědomila jsem si, že tradice mají smysl jen tehdy, když v nich člověk zůstává dobrovolně, ne jen ze strachu, že někoho zklame. A že je v pořádku začít se ptát, jak chceme, aby naše vlastní rodinné svátky doopravdy vypadaly.
