Článek
Když jsem se dotkl dávno ztraceného pokladu
Nečekal jsem nic zvláštního, když mě v pondělí ráno šéf poslal do starého sklepa pod školou pomáhat s rekonstrukcí. Vlhko mi zalézalo pod nehty a pod nohama křupaly staleté prachové vrstvy, které dlouho nikdo neuklízel. Vtom mi ruka zavadila o cosi tvrdého v hromadě sutě.
Srdce mi poskočilo – byla to malá černá peněženka, tak stará, že se mi skoro rozpadla v prstech. „Tohle asi někdo zapomněl pěkně dávno,“ zamumlal jsem a opatrně ji otevřel. Uvnitř se místo peněz skrývala fotografie chlapce v kostkované košili a zažloutlá vstupenka na ples.
Proč by někdo schovával peněženku do sklepa?
Něco tu nesedělo. Peněženka byla ukrytá mezi starými cihlami, kam by ji ztracený školák těžko jen tak zapomněl. Vyklopil jsem z ní další poklady: vybledlé potravinové lístky a papírovou kartičku s nápisem „Skautská legitimace“. Najednou jsem měl pocit, že v ruce svírám část nějakého cizího, dávno zapomenutého života.
Ramena se mi chvěla napětím. „Proč by to někdo schovával zrovna sem?“ honilo se mi hlavou. Možná před někým utíkal, možná měl prostě strach o svoje věci. Všude okolo to vonělo vzpomínkami, které už nikdo nechtěl slyšet.
„Tohle patří dávné minulosti,“ řekl kolega
Stál vedle mě a nevěřícně na mě zíral. „Tohle je nějaký vtip? Takový věci se přece nenachází každej den,“ vydecha. Ukázal jsem jí zastrčenou občanku s vybledlým jménem Tomáš Koudelka a zkusil zapátrat v paměti, jestli tu někdo takový žil.
„No tak, pojďme to někomu předat… třeba ještě žije!“ vypískl v náhlém záchvatu nadšení. V tu chvíli mnou projel mráz. Cítil jsem, jak se dotýkám minulosti, která by možná raději zůstala ukrytá pod nánosy let.
Pátrání podle jména a zaprášené fotografie
Večer jsem doma rozložil všechny ty věci na stůl a dlouho si prohlížela klučičí úsměv na staré fotce. Musel jsem to aspoň zkusit. Prošel jsem kroniky, začal obvolávat jména, která jsem vyhrabal v místním archivu. Každý telefonát byl skokem do neznáma.
Už jsem chtěl vše vzdát, když mi v telefonu praskl starý pánský hlas. „Počkejte, Tomáš Koudelka? Já jsem jeho syn,“ ozvalo se na druhém konci. Skoro jsem přestal dýchat.
Setkání, které mě rozplakalo
Dohodli jsme se na schůzce v kavárně. Syn tam seděl, starý muž s laskavýma očima, v ruce mačkal šálek. Položila jsem před něj peněženku. Ticho. Hladil ji rozechvělýma rukama a slzy mu stékaly po tváři.
„Tohle… to je vážně tátova? On o tom nikdy nemluvil…,“ zamumlal. „Schoval ji prý, když se bál, že mu vezmou poslední památky na dětství… Těch pár fotografií, pár lístků…“ Bylo mi strašně úzko – jako bych viděl, kolik bolestných vzpomínek se do jedné peněženky vejde.
Nevyslovené ticho a kus života ukrytý ve zdi
Seděli jsme spolu v kavárně ještě dlouho. Byl jsem svědkem, jak syn opatrně prohlíží otcovy dětské poklady, na které měl zapomenout, a teď se vracely zpět do jejich rodiny. Mlčel jsem. Jen jsem vnímala tíhu toho okamžiku, kdy se dávno ztracené vzpomínky prodraly zpět na světlo.
Cestou domů jsem pořád cítil v dlani dotek té stařičké peněženky. Najednou jsem si uvědomil, jak snadno můžeme zapomenout na drobné střípky svého života — a jak nečekaně se mohou znovu objevit.
