Článek
Bylo pondělí kolem poledne. Na Teams mi vyskočila zpráva od šéfa, jestli dáme rychlý pracovní oběd kvůli termínům projektu. Souhlasila jsem, chtěla jsem mít v datech jasno a ujasnit si rozpad úkolů. Kolegyni naproti jsem napsala, že budu asi hodinu pryč, kdyby mě někdo sháněl. Vzala jsem si jen malý notýsek a propisku. Do bistra za rohem chodíme občas všichni, nic zvláštního. Cestou jsem si v hlavě sepsala body: harmonogram, závislosti, rozpočet. Osobní rovina mě nenapadla. Byla to pro mě prostě krátká pracovní pauza uprostřed dne.
Když pracovní oběd změní téma a tón
V bistru jsme si nejdřív prošli termíny, dopsali k nim odpovědné a pojmenovali rizika. Ukázala jsem mu pár svých poznámek a on to doladil podle reality na straně klienta. Pak se zeptal, jak to zvládám, a nějak ze mě vypadlo, že jsem po rozchodu unavená a špatně spím. Neplánovala jsem to říkat. Řekl, že jsou s manželkou od sebe a doma je ticho, na které si neumí zvyknout. Přesunuli jsme se od projektu k osobním věcem, ani nevím jak. Zaplatili jsme každý za sebe a ještě jsme si objednali vodu, abychom nemuseli hned odcházet a aby na nás personál nespěchal s účtem.
V tu chvíli mi od té samé kolegyně blikla zpráva s vtípkem „užij si rande s šéfem“. Zrudla jsem a položila telefon displejem dolů. On se omluvně usmál, jako by se mě chtěl zastat, a plynule přešel k neutrálnímu tématu. Řekl, že vídá moje fotky z běžeckých závodů na firemním chatu a zeptal se, jestli ještě trénuju. Zjistili jsme, že běháme ve stejnou dobu po práci podél řeky. Na chvíli to uvolnilo napětí. Když mi podával sůl, jeho prsty se na vteřinu dotkly mých. Instinktivně jsem ruku stáhla. Ne proto, že by mi to bylo nepříjemné. Spíš kvůli hranicím, které jsem si v sobě hlídala.
Déšť, krátký polibek a jasná pravidla
Cestou zpátky začalo mžít a on vytáhl malý deštník, pod který jsme se vmáčkli. Bylo to těsné a trochu nešikovné. Uhnuli jsme do postranní uličky, kde nebyl provoz. Řekla jsem, že po tom vtípku od kolegyně a po jeho posledních náznacích bych ráda vyjasnila, co mezi námi je, abychom něco nepokazili. Přikývl a řekl, že ke mně už delší dobu něco cítí, ale nechce tím rozhodit práci ani mě. Bylo těžké to poslouchat a zároveň se mi to líbilo. V té uličce jsme se na vteřinu políbili. Bylo to tiché a krátké, spíš přiznání než gesto. A zároveň jsme tím něco pojmenovali.
Zůstali jsme stát pod přístřeškem u zastávky a dohodli se, že to zatím nikomu neřekneme a dáme tomu čas. Potřebovala jsem rámec, on na to přistoupil. Nastavili jsme si pravidla: v práci standardní komunikace, v pracovní době žádné osobní zprávy a žádné dvojznačné poznámky. Domluvili jsme se, že žádné společné obědy „jen tak“. On jen naznačil, že pokud by to někdy dávalo smysl, probral by s HR možnost, aby nebyl mým přímým nadřízeným. Ulevilo se mi, i když to znělo až příliš prakticky. Ale možná právě to jsem potřebovala: vědět, že to má jasné hranice.
Do kanceláře jsme se vraceli odděleně. Cestou jsem si opakovala, že se odpoledne prostě soustředím a dodělám rozpočet. Na Teams mi od něj ještě během dne přišla neutrální zpráva: „díky za dnešek – termíny máme“. Odpověděla jsem stejně stroze. Pro klid jsem v mobilu vymazala náš osobní chat. V práci jsme se další dny chovali normálně. Žádné narážky, žádné dohadování pohledem. Jen se mi párkrát zrychlil tep, když prošel kolem nebo se zastavil u našeho stolu kvůli projektu. Držím se dohody. Ne proto, že by to bylo snadné, ale protože nechci pokazit něco, co možná teprve vzniká. A nechci ztratit práci, kterou mám ráda.
