Článek
V sobotu dopoledne jsem seděla u kuchyňského stolu a procházela naši sdílenou rodinnou fotoknihovnu. Babička mě minulý týden poprosila, jestli bych jí vytiskla pár fotek do alba, a já jsem se k tomu konečně dostala. V té knihovně se za ty roky sešlo všechno možné a od dcery tam máme i pár pěkných záběrů z hor. S hrnkem kávy po ruce jsem bez velkého přemýšlení klikala, ukládala označené snímky do jedné složky a říkala si, že je ještě ten den pošlu do tisku. Neřešila jsem pořadí, brala jsem fotky, kde jsou lidi, které babička zná, a kde je každý rozpoznatelný. Prostě obyčejná domácí práce mezi praním a nákupem.
Nečekaný nález ve sdílené fotoknihovně: co teď
Pak se mi v přehledu fotek objevila nová miniatura, která tam předtím nebyla. Chvíli mi nedocházelo, na co se dívám, a pak mi to došlo. Šlo o hodně osobní fotku mojí dvaadvacetileté dcery, zřejmě automaticky nahranou do sdíleného prostoru. Ztuhla jsem a okamžitě okno zavřela. Srdce mi ještě bušilo, ale bylo mi jasné, že tohle nebylo určené mým očím a že nechci vědět víc, než musím. Neměla jsem potřebu nic rozklikávat ani zvětšovat, jen jsem chtěla tu situaci zastavit.
Chvíli jsem seděla tiše a čekala, jestli se nezačne dít nějaká další katastrofa. Do knihovny má přístup i její táta a představa, že by to zahlédl taky, mi nebyla příjemná. Otevřela jsem nastavení a u sebe vypnula náhledy novinek i upozornění, aby na mě nic dalšího nevyskakovalo. Nepokoušela jsem se to dohledat, abych se na to nepodívala podruhé. Dceři jsem hned napsala: „Nahrála se ti tam omylem soukromá fotka, prosím, stáhni ji. Probereme to večer.“ Pro babičku jsem nakonec vybrala jen starší snímky, které už mám uložené u sebe, a do sdílené knihovny jsem se ten den nevracela. Bylo mi trapně a chtěla jsem to nechat na večer, až si to řekneme v klidu.
Jak to říct citlivě a bez dramatu
K babičce jsem odjela s tištěnými fotkami ze starších výletů a navenek jsem dělala, že je všechno jako vždycky. Říkat jí, co se stalo, nedávalo smysl. Nechci z toho dělat téma před někým dalším a už vůbec ne před babičkou, která si dělá starosti rychle a dlouho. U kávy jsme listovaly snímky ze Šumavy a z loňských narozenin, ona vybírala, které chce nalepit, a já jsem si v hlavě skládala, jak to s dcerou probrat, aby v tom nezůstal stud a aby pochopila, že ji nekontroluju. Že to nebylo šmírování, ale nešikovná kombinace automatických nastavení a mojí víkendové rutiny. Domluvila jsem se sama se sebou, že zavolám večer, až bude mít klid a prostor.
Večer jsem zavolala a řekla rovnou, že jsem omylem zahlédla fotku, která nebyla určená pro mě. Nezacházela jsem do detailů, jen jsem se omluvila a navrhla, že si uděláme zvlášť prostor pro rodinné fotky a zvlášť pro její soukromí. Chvíli bylo ticho a pak si slyšitelně oddechla: „Mami, to jsem fakt nechtěla, nahrálo se to samo.“ Dodala, že to odpoledne ze sdílené knihovny hned stáhla. Trochu jsme se zasmály tomu nešťastnému sdílení a tomu, jak nás technika umí dostat do situací, do kterých by se člověk sám nedostal. Dohodly jsme se, že automatické přidávání do rodinné knihovny obě vypneme a že si budeme posílat jen to, co si chceme opravdu ukázat.
Když jsem položila telefon, ulevilo se mi. Upravila jsem si ještě jednou nastavení, vypnula náhledy novinek a řekla si, že sdílené galerie nebudu otevírat bez kontextu nebo pozvánky. Došlo mi, jak snadno technika překročí hranice, které si doma jinak hlídáme, i když je nikdo nahlas nepojmenovává. I když je to moje dítě, je dospělá, a já jsem přijala, že některé věci je lepší nevědět. Ne proto, že by byly špatné, ale proto, že soukromí je součást vztahu stejně jako zájem. Od té doby si víc dávám pozor na vlastní zvědavost. Ten jeden trapný moment se mi vybaví pokaždé, když mě láká něco rozkliknout, aniž bych věděla, kam přesně jdu.
