Článek
Byl podvečer a citelně chladno. Vracela jsem se z práce s nákupní taškou, myšlenkami už napůl doma. U zastávky v centru stála policejní hlídka a já si říkala, že snad projdu bez povšimnutí. Neprošla. Zastavili mě a jeden z policistů klidným hlasem řekl, že dělají preventivní kontrolu totožnosti kvůli nahlášeným krádežím v okolí. Hned jsem znervózněla. Tenhle typ situace mi nikdy nedělá dobře a navíc jsem několik týdnů odkládala výměnu občanky. Jen ať je to rychlé, proběhlo mi hlavou.
Propadlá občanka, třesoucí ruce a rychlé ověření
Sáhla jsem do kabelky pro peněženku a v tu chvíli jsem si všimla data na občance. Platnost skončila. Nechtěla jsem se v kabelce hrabat dlouho, tak jsem ji stejně podala. Věděla jsem, že mám na dně i pas nebo kartičku pojišťovny, ale teď bylo těžké se k nim dostat. Policista se na občanku podíval, pak na mě, zase na fotku. Zaváhal a poprosil mě, ať si sundám čepici a šálu. Nic nepřátelského v tom nebylo, spíš opatrnost, ale stejně mi zrudly tváře.
Stáhla jsem si šálu, sundala čepici a bez vyzvání jsem dodala, že jsem se před měsícem nechala ostříhat nakrátko, takže ta fotka už mi moc neodpovídá. Přikývl a požádal mě, jestli mám ještě nějaký jiný doklad. Vytáhla jsem řidičák. Ruce se mi trochu třásly, i když jsem neměla co skrývat, jen jsem se bála, že budu působit nervózně a tím podezřele. Vzal si oba doklady, poděkoval a odešel ke kolegovi k služebnímu autu ověřit údaje v systému. Zůstala jsem stát s taškou u nohou a čekala.
Vteřiny studu, varování a jasná domluva
Opřela jsem se o sloup zastávky a poslouchala krátké útržky hlasů z vysílačky. V duchu jsem si nadávala, že jsem výměnu odkládala. Pořád se našlo něco důležitějšího: práce, únava, „ještě týden to vydrží“. A najednou jsem stála tady s neplatnou občankou. Opakovala jsem si adresu a rodné číslo, kdyby se na ně ptali, jen abych měla pocit, že pro to něco dělám. Bylo mi trapně hlavně proto, že je to moje chyba. Nechtěla jsem je ani sebe zdržovat. Připadala jsem si nezodpovědně.
Asi po dvou minutách se policista vrátil. „Všechno v pořádku,“ řekl klidně. „Jen ta občanka je už neplatná. Doporučuju vyměnit co nejdřív.“ Pak dodal něco, co mě zneklidnilo: „Kdybyste neměla jiný doklad, museli bychom vás předvést na služebnu k ověření totožnosti.“ Přikývla jsem. „Rozumím. Omlouvám se, měla jsem to řešit dřív.“ Dostala jsem domluvu i docela praktickou radu: nastavit si v kalendáři připomínku, aby se to neopakovalo. Poděkovala jsem, vzala si doklady i tašku a udělala pár kroků zpátky k nástupišti.
Jakmile jsem se ocitla mimo jejich dohled, vytáhla jsem telefon a hned si nastavila připomínku. V telefonu jsem si hned našla stránku našeho úřadu a zapsala si otevírací dobu. Zjistila jsem, že zítra mají otevřeno déle, takže si ve firmě domluvím dřívější odchod a vyřídím to. Jak jsem si plán ujasňovala, napětí postupně polevovalo. Došlo mi, že ten nejistý pohled předtím nebyl podezřívavý, byla to jen snaha porovnat mě s fotkou. Dělali svou práci a já jsem jim to zbytečně komplikovala. Když přijela tramvaj, nastupovala jsem už o něco klidnější a poučenější.
