Článek
Oslava byla naplánovaná na sobotní odpoledne na zahradě, Lenka slavila tři roky a já měla v hlavě představu „pořádné“ narozeninové párty. Od rána jsme nafukovali balónky, chystali stoly, vozili z kuchyně jídlo, do toho přijížděli kamarádi s dětmi ve stejném věku. Na stůl jsem dávala všechno, co mám spojené se svými dětskými oslavami – mísy jednohubek, chlebíčky, zeleninu a taky párečky nakrájené na kolečka. Na vteřinu mě napadlo, jestli nejsou pro tak malé děti moc velké kousky, ale hned jsem to v hlavě shodila s tím, že „přece takhle se to dělalo vždycky“ a že je tam stejně spousta dospělých, kteří na děti dohlédnou.
Když se vysněná oslava začne hroutit
Oslava se rozjela, děti běhaly po zahradě, strhávaly balónky, něco brečelo, něco se smálo, klasická směsice. Rodiče seděli v altánu, povídali si, někdo otevíral prosecco, já lítala mezi kuchyní a stolem a měla pocit, že nestíhám vůbec nic. Lenka byla z toho všeho a z pozornosti úplně přetažená, chvíli výskala, pak se urazila kvůli maličkosti, pak zas za minutu běžela objímat kamarádku. Když nastal čas jídla, roznesli jsme dětem malé plastové talířky s nakrájenými párky a zeleninou a já si v duchu říkala, že si konečně na chvíli sednou. Otočila jsem se do kuchyně pro ubrousky a nůž na dort a napadlo mě, že je na minutu nechám bez dozoru, protože kolem stejně chodí několik rodičů a já potřebuju aspoň něco dodělat.
Když jsem se vracela na zahradu s ubrousky v ruce, zarazilo mě nezvyklé ticho. Ještě před chvílí tam byl křik a smích a najednou jen chumel dospělých uprostřed trávníku. Došla jsem blíž a viděla, jak jedna kamarádka drží Lenku v náručí. Lenka měla vytřeštěné oči, sípala, nemohla se nadechnout, rty měla do modra. V tu chvíli mi úplně ztuhlo tělo, ruce se mi třásly a v hlavě bylo úplně prázdno. Jen jsem opakovala „Leni, Leni“, ale nevěděla jsem, co dělat. Kamil, táta jedné holčičky, který má z práce kurz první pomoci, najednou zakřičel, ať mu ji podají. Vzal si ji čelem dolů přes svoje předloktí a začal ji silně bít mezi lopatky. Vedle mě už někdo vytáčel záchranku a já měla pocit, že nedokážu pořádně zaregistrovat, co se děje.
Vteřiny, kdy jde o každý nádech
Ty vteřiny ubíhaly strašně pomalu. Vnímala jsem jen Lenku a to, že nevydává žádný zvuk, což mě děsilo snad nejvíc. Po několika úderech z ní najednou vyletěl kousek párku na zem a ona zalapala po vzduchu a rozbrečela se tak hlasitě, že mě to skoro bolelo u uší. V tu chvíli jsem ale byla za ten křik strašně vděčná. Všichni kolem jako by povolili, někdo začal plakat, někdo se jen otočil stranou. Já jsem si ji hned vzala do náruče a pořád dokola kontrolovala, jak dýchá, i když už normálně křičela. Kamil do telefonu říkal, že už dýchá a pláče, ale dispečerka trvala na tom, že záchranka stejně musí přijet a Leničku zkontrolovat. Oslava se v tu chvíli úplně zastavila, lidi ztichli, děti stály kolem pobledlé a koukaly na nás.
Než přijela záchranka, seděla jsem s Lenkou na lavičce a ona se ke mně tiskla, popotahovala a pořád dokola říkala, že měla strach. Já se třásla tak, že mi cinkal řetízek na krku, a snažila jsem se s ní promlouvat normálně, ptala jsem se jí na balónky a na dort, jen abych ji nějak uklidnila. Ostatní rodiče mezitím rychle sklidili ze stolu všechny párečky a tvrdší jídlo, někdo jen polohlasem řekl, jak je hrozná představa, že se to stalo během pár vteřin a před očima všech. Když dorazili záchranáři, prohlédli Lenku, poslechli jí plíce, ptali se, jak dlouho nemohla dýchat. Lékařka pak řekla, že to vypadá v pořádku, ale že jsme měli obrovské štěstí. Mezi řečí mi vysvětlila, že kolečka párků jsou pro malé děti jedno z nejčastějších rizik dušení a že by se měly krájet na tenké nudličky, případně se jim úplně vyhnout.
Jak jeden okamžik změní přístup k riziku
Chvíli jsem přemýšlela, jestli oslavu prostě neukončit, všechno zabalit a jít domů do ticha. Lenka se ale po vyšetření uklidnila, hned se ptala, kde má dort a kamarády, jako by chtěla, aby ten den pokračoval zase normálně. Domluvili jsme se s ostatními, že zůstaneme, jen to uděláme hodně klidné a budeme víc s dětmi než u stolu. Dort jsem krájela na malé kousky, sladkosti jsme jim dávali postupně a rodiče seděli těsně vedle nich. Atmosféra byla jiná, všichni byli nějak zticha, opatrnější, víc pozorovali, co děti jí a dělají. Večer, když odešli poslední hosté a Lenka usnula, seděla jsem v kuchyni, brečela a dívala se na talíř s kolečky párku, který mi zůstal připravený v lednici. Najednou mi přišly strašně nebezpečné a nechápala jsem, jak mě nenapadlo to řešit dřív.
Druhý den ráno jsem se rozhodla, že o tom napíšu do naší rodičovské skupiny, i když jsem měla strach, že nás budou ostatní soudit, že jsme byli lehkomyslní. Sedla jsem si k notebooku a sepsala přesně, kolik bylo dětem let, jak byl párek nakrájený, jak to celé proběhlo a jak se Lenka začala dusit. Napsala jsem i to, že kromě Kamila nikdo z nás pořádně nevěděl, jak správně zasáhnout. Večer předtím jsem dlouho googlila videa první pomoci při dušení a doporučení, jak krájet jídlo pro malé děti, tak jsem do příspěvku přidala odkazy, které mi dávaly smysl. Na konec jsem napsala, že kdyby mi tohle někdo řekl o týden dřív, možná bych ty kolečka udělala jinak. Doufala jsem, že to třeba někomu dalšímu ušetří ten děsivý pocit bezmoci, který jsem zažila já na oslavě vlastního dítěte.
