Článek
Do nemocnice jsem nastupovala v neděli odpoledne s malým kufrem, připravená na dvoudenní pobyt. Na chodbě to vonělo dezinfekcí, lidé kolem vypadali klidně a já se snažila chovat stejně. V hlavě jsem měla hlavně to, že zákrok má vyřešit myomy a zvýšit šanci, že jednou otěhotním. Lékař na příjmu mi všechno vysvětlil, říkal, že je to běžná operace a že se nemám stresovat. Potřebovala jsem tomu věřit. Partner šel se mnou až k výtahu na oddělení. Loučili jsme se rychle, bez velkých gest, oba jsme dělali, že je to vlastně rutinní věc. Zmáčkla jsem tlačítko a v duchu si řekla, že tady začíná naše snaha mít jednou dítě.
Poslední klidný večer a první varovné signály
Večer na pokoji jsem ještě volala mámě a ségře. Dělaly jsme si srandu z nemocniční večeře a já se záměrně držela v lehkém tónu. Nechtěla jsem, aby slyšely, že jsem přece jen trochu nervózní. Připravila jsem si věci na ráno – papíry, župan, mobil. Všechno jsem si srovnala tak, abych měla pocit, že mám situaci pod kontrolou. Sprcha s dezinfekčním mýdlem mi přišla zvláštně důležitá, jako příprava na změnu, která mě čeká. Usínala jsem překvapivě klidná, říkala jsem si, že dělám maximum pro to, abych jednou držela v náručí svoje dítě. Ten pocit kontroly byl v tu chvíli silnější než strach z narkózy.
Probuzení z narkózy bylo úplně jiné, než jsem si představovala. Všechno bylo rozmazané a v břiše mě pálila ostrá bolest, tak silnou jsem nečekala. Slyšela jsem jen útržky – sestru, která mi něco tiše říká, pípání přístrojů, šustění prostěradel. Měla jsem kyslíkovou masku, tělo úplně těžké. Podívala jsem se na hodiny na zdi a došlo mi, že není dopoledne, ale večer. Venku za oknem byla tma. To mě zneklidnilo. Ptal se mě někdo, jak se cítím, ale nikdo neřekl nic konkrétního o tom, jak operace proběhla. Napadlo mě poprvé, že asi něco nešlo podle plánu, ale byla jsem příliš omámená, abych to dokázala pojmenovat.
Věta, která navždy změnila celý můj život
Druhý den ráno přišel operatér. Měl vážnou tvář a posadil se ke mně na postel, což mě vyděsilo víc než bolest. Lékaři tohle obvykle nedělají. Řekl, že při operaci došlo k masivnímu krvácení a že mi museli odebrat dělohu, aby mi zachránili život. Nejdřív jsem slyšela jen jednotlivá slova – „krvácení“, „odebrat“, „děloha“. Měla jsem pocit, jako by mluvil o někom jiném. Až po chvíli mi došlo, že to znamená, že už nikdy nebudu mít vlastní dítě. Začaly mi téct slzy, ale nebyl to klasický pláč, spíš automatická reakce těla. Hlava to ještě nestíhala zpracovat. Sestra mi podala kapesníky a já si je brala s pocitem, že se to děje někomu jinému.
Následující dny jsem ležela na pokoji připojená na hadičky, každé otočení bolelo. Bála jsem se zůstávat sama se svými myšlenkami, ale zároveň jsem byla unavená ze všech návštěv a telefonátů. Spolubydlící byla taky po těžké gynekologické operaci. Občas mi vyprávěla, jak to zvládala ona, aby mě povzbudila. Já jsem jí naslouchala, ale uvnitř jsem se cítila úplně sama. Domů jsem volala s tím, že to zvládám a že se cítím relativně dobře. Hrála jsem statečnou, protože jsem nechtěla, aby se máma hroutila po telefonu. Jenže tahle role mě stála tolik energie, že jsem měla pocit, že se mi tělo zotavuje rychleji než psychika.
Jak oznámit ztrátu dělohy a najít naději
Když přišel partner na návštěvu, věděla jsem, že mu to musím říct nahlas. Že už spolu nebudeme mít vlastní dítě. Jakmile jsem ta slova vyslovila, rozbrečela jsem se. Měla jsem strach, co to s námi udělá. On mě pevně objal a řekl, že hlavní je, že žiju. V očích měl ale stejný smutek, jaký jsem cítila já. Začala jsem se mu automaticky omlouvat, jako bych za to mohla, protože jsme roky plánovali, jak budeme jednou rodiče. O miminku jsme mluvili skoro jako o samozřejmosti. Ten rozhovor nás změnil. Najednou jsme nebyli jen „pár, co chce dítě“, ale dva lidi, kteří přišli o společný plán a musí vymyslet nový.
Po návratu domů jsem se učila fungovat s tělem po operaci. Chodila jsem pomalu, unavilo mě i vyjít schody. Střídaly se ve mně různé emoce: někdy jsem byla vděčná, že žiju, jindy jsem měla vztek na celý svět. V práci jsem to vysvětlila jen v náznacích, řekla jsem, že jsem byla na komplikovanější gynekologické operaci. Nechtěla jsem se u kávovaru bavit o tom, že už nikdy neotěhotním. Přesto mi bylo těžko, když někdo v žertu prohodil něco o „mateřské dovolené“ nebo „tikajících hodinách“. Postupně jsem si našla psycholožku. Začaly jsme mluvit o adopci, pěstounství i o variantě života bez dětí. Smutek nezmizel, zůstal. Ale pomalu se učím, že i když můj život nebude takový, jaký jsem si plánovala, pořád může mít hodnotu a smysl. Jen bude vypadat jinak, než jsem si kdysi představovala.
