Do Špindlu jsme jeli 6 hodin. Po příjezdu vyšlo najevo, že manžel zapomněl klíče od apartmánu

Když v pátek po práci konečně sedáme do auta, mám pocit, že už jsem hotová i bez cesty. Do toho balení, dodělat věci v práci, vyzvednout děti, všechno se slilo do jednoho dlouhého dne. Přesto se těším. V hlavě mám představu, jak večer dorazíme do apartmánu, já si uvařím čaj, natáhnu nohy a budou dvě hodiny klidu, než půjdu spát. Jenže místo tří hodin jedeme skoro šest. Kolony, omezení, děti vzadu se nejdřív nudí, pak se hádají a nakonec brečí, protože je jim špatně. Já už na konci jen tupě zírám před sebe a v duchu si opakuju, že hlavně ať s tím ubytováním není žádný problém, protože na další překážku fakt nemám energii.

Do Špindlu dojíždíme za tmy, na teploměru minus pár stupňů. Manžel zaparkuje u apartmánového domu, já hned otevírám dveře a začnu vyndávat tašky, lyžáky, bundy. Dětem říkám, ať jdou ke vchodu, že za chvilku budeme uvnitř. Všechno dělám takovým tím automatickým způsobem, kdy už člověk moc nepřemýšlí. Všimnu si, že manžel pořád stojí u auta a hrabe se v kapsách. Neříká ani slovo, jen přendává věci z jedné kapsy do druhé. Pak otevře batoh a začne v něm něco hledat. Po pár minutách se na mě podívá a řekne: „Hele… ty klíče. Já mám pocit, že zůstaly doma. Na komodě v chodbě.“ Chvíli na něj jen koukám a nechápu, co mi vlastně říká.

První reakce je naprosté odmítnutí. Říkám mu, ať se podívá ještě jednou, všude. Ať vysype kapsy, otevře všechny tašky, podívá se i do lékárničky, kam nikdy nic nedáváme. Myšlenka, že jsme po šesti hodinách cesty před domem a nemáme klíče, mi připadá tak absurdní, že ji mozek prostě nechce přijmout. On poslušně prohrabává batoh, kufr, tašky, dokonce i krabici se svačinami, kde logicky žádný klíč být nemůže. Nakonec zavře kufr, pokrčí rameny a začne se bránit, že si myslel, že klíče mám já, protože jsem řešila domluvu s majitelkou. Ve mně to v tu chvíli vře. Měla jsem sto chutí na něj vyjet, připomenout mu, jak sebevědomě prohlásil, že „klíče řeší on“. Ale zároveň vím, že křik nám dveře neodemkne. Tak jen stojím, zhluboka dýchám a snažím se nepustit pusu na špacír.

Do toho se přidají děti. Jedno fňuká, že mu je zima, druhé, že nutně potřebuje na záchod. Slyším sama sebe, jak až příliš nahlas říkám: „Dobře, jdeme do hospody dole u cesty, tam si sedneme a vymyslíme, co dál.“ Ukážu směrem k osvětlenému nápisu o pár set metrů níž. Manžel mezitím loví z mobilu potvrzovací email od majitelky a hledá na ni telefon. Dohodneme se, že jí zkusí zavolat, než začneme řešit nějaký nouzový hotel nebo šílenost typu jet zpátky domů. V hlavě mi běží i scénář, že si najdeme jiný penzion na jednu noc, ale představa, že teď objíždíme ubytování a vyptáváme se, mě úplně děsí.

V hospodě si sedneme ke stolu v bundách, děti dostanou horký čaj a trochu se uklidní. Já si objednám malé pivo, protože mám pocit, že to jinak nezvládnu. Manžel se během toho dovolá majitelce a když se vrátí od dveří, kde kvůli signálu telefonoval, tváří se rozpačitě. Řekne mi, že majitelka je zrovna u rodičů asi hodinu cesty od Špindlu, ale nabídla, že pokud počkáme, pošle manžela se záložním klíčem. V tu chvíli se mi trochu uleví. Nemusíme hledat hotel na poslední chvíli, nemusíme řešit, jestli se vracet. Zároveň mě ale štve, že kvůli naší chybě někdo jiný sedá večer do auta a jede takovou dálku. Trochu se za nás stydím, i když ona po telefonu působila věcně a klidně.

Jak tak čekáme, začneme to s manželem klasicky pitvat. Já mu připomínám, že sám prohlásil, že klíče vezme, a že jsem se ho na to ještě jednou ptala před odjezdem. On zase argumentuje, že když jsem psala s majitelkou, klidně jsem si je mohla vzít taky, „pro jistotu“. Cítím, že se to začíná zvrhávat do hádky o principy, kdo co kdy řekl. Děti na nás koukají a je vidět, jak z toho začínají být nervózní. V tu chvíli to utnu. Řeknu nahlas, že teď to už stejně nevyřešíme, že klíče jsou prostě doma a že se musíme postarat hlavně o to, aby nám nebyla zima. Dohodneme se, že až dopijeme, půjdeme ještě jednou zkontrolovat auto, jestli tam nemáme nějaké deky nebo mikiny navíc, kdyby hospoda zavírala dřív, než pán s klíčem dorazí. Tím, že mám před sebou konkrétní úkoly, se trochu zklidním. Přepnu do režimu „co se dá dělat teď“ a přestanu se vrtat v tom, co se mělo udělat předtím.

Nakonec v hospodě vydržíme skoro hodinu. Děti si malují na papír, já se občas podívám na hodiny a snažím se nemyslet na to, že jsme si ten první večer představovali úplně jinak. Když vyjdeme ven, je mi větší zima než předtím, ale aspoň už vidím auto a vedle něj cizího chlapa, jak nám mává. Je to manžel majitelky s klíčem. Omlouvá se za zpoždění, jako by on něco pokazil. Já mu hned děkuju a je mi opravdu trapně, že kvůli nám jel takovou cestu. Nabídneme mu, že mu aspoň zaplatíme benzín, ale jen se pousměje a mávne rukou, že to je v pohodě. Když konečně odemykáme apartmán a začínáme nosit věci nahoru, cítím únavu i úlevu zároveň a také pocit, že jsme tohle mohli vyřešit tak, že bychom se před odjezdem podívali na komodu. Večer ještě manželovi říkám, že bychom si u majitelky měli nechat udělat jeden klíč navíc, aby měl jeden on a jeden já. Zasmějeme se tomu, ale v duchu si říkám, že si ten svůj budu hlídat a před příští cestou radši dvakrát zkontroluju, jestli ho mám v kapse.Do Špindlu jsme jeli 6 hodin. Po příjezdu vyšlo najevo, že manžel zapomněl klíče od apartmánu

Když v pátek po práci konečně sedáme do auta, mám pocit, že už jsem hotová i bez cesty. Do toho balení, dodělat věci v práci, vyzvednout děti, všechno se slilo do jednoho dlouhého dne. Přesto se těším. V hlavě mám představu, jak večer dorazíme do apartmánu, já si uvařím čaj, natáhnu nohy a budou dvě hodiny klidu, než půjdu spát. Jenže místo tří hodin jedeme skoro šest. Kolony, omezení, děti vzadu se nejdřív nudí, pak se hádají a nakonec brečí, protože je jim špatně. Já už na konci jen tupě zírám před sebe a v duchu si opakuju, že hlavně ať s tím ubytováním není žádný problém, protože na další překážku fakt nemám energii.

Do Špindlu dojíždíme za tmy, na teploměru minus pár stupňů. Manžel zaparkuje u apartmánového domu, já hned otevírám dveře a začnu vyndávat tašky, lyžáky, bundy. Dětem říkám, ať jdou ke vchodu, že za chvilku budeme uvnitř. Všechno dělám takovým tím automatickým způsobem, kdy už člověk moc nepřemýšlí. Všimnu si, že manžel pořád stojí u auta a hrabe se v kapsách. Neříká ani slovo, jen přendává věci z jedné kapsy do druhé. Pak otevře batoh a začne v něm něco hledat. Po pár minutách se na mě podívá a řekne: „Hele… ty klíče. Já mám pocit, že zůstaly doma. Na komodě v chodbě.“ Chvíli na něj jen koukám a nechápu, co mi vlastně říká.

První reakce je naprosté odmítnutí. Říkám mu, ať se podívá ještě jednou, všude. Ať vysype kapsy, otevře všechny tašky, podívá se i do lékárničky, kam nikdy nic nedáváme. Myšlenka, že jsme po šesti hodinách cesty před domem a nemáme klíče, mi připadá tak absurdní, že ji mozek prostě nechce přijmout. On poslušně prohrabává batoh, kufr, tašky, dokonce i krabici se svačinami, kde logicky žádný klíč být nemůže. Nakonec zavře kufr, pokrčí rameny a začne se bránit, že si myslel, že klíče mám já, protože jsem řešila domluvu s majitelkou. Ve mně to v tu chvíli vře. Měla jsem sto chutí na něj vyjet, připomenout mu, jak sebevědomě prohlásil, že „klíče řeší on“. Ale zároveň vím, že křik nám dveře neodemkne. Tak jen stojím, zhluboka dýchám a snažím se nepustit pusu na špacír.

Do toho se přidají děti. Jedno fňuká, že mu je zima, druhé, že nutně potřebuje na záchod. Slyším sama sebe, jak až příliš nahlas říkám: „Dobře, jdeme do hospody dole u cesty, tam si sedneme a vymyslíme, co dál.“ Ukážu směrem k osvětlenému nápisu o pár set metrů níž. Manžel mezitím loví z mobilu potvrzovací email od majitelky a hledá na ni telefon. Dohodneme se, že jí zkusí zavolat, než začneme řešit nějaký nouzový hotel nebo šílenost typu jet zpátky domů. V hlavě mi běží i scénář, že si najdeme jiný penzion na jednu noc, ale představa, že teď objíždíme ubytování a vyptáváme se, mě úplně děsí.

V hospodě si sedneme ke stolu v bundách, děti dostanou horký čaj a trochu se uklidní. Já si objednám malé pivo, protože mám pocit, že to jinak nezvládnu. Manžel se během toho dovolá majitelce a když se vrátí od dveří, kde kvůli signálu telefonoval, tváří se rozpačitě. Řekne mi, že majitelka je zrovna u rodičů asi hodinu cesty od Špindlu, ale nabídla, že pokud počkáme, pošle manžela se záložním klíčem. V tu chvíli se mi trochu uleví. Nemusíme hledat hotel na poslední chvíli, nemusíme řešit, jestli se vracet. Zároveň mě ale štve, že kvůli naší chybě někdo jiný sedá večer do auta a jede takovou dálku. Trochu se za nás stydím, i když ona po telefonu působila věcně a klidně.

Jak tak čekáme, začneme to s manželem klasicky pitvat. Já mu připomínám, že sám prohlásil, že klíče vezme, a že jsem se ho na to ještě jednou ptala před odjezdem. On zase argumentuje, že když jsem psala s majitelkou, klidně jsem si je mohla vzít taky, „pro jistotu“. Cítím, že se to začíná zvrhávat do hádky o principy, kdo co kdy řekl. Děti na nás koukají a je vidět, jak z toho začínají být nervózní. V tu chvíli to utnu. Řeknu nahlas, že teď to už stejně nevyřešíme, že klíče jsou prostě doma a že se musíme postarat hlavně o to, aby nám nebyla zima. Dohodneme se, že až dopijeme, půjdeme ještě jednou zkontrolovat auto, jestli tam nemáme nějaké deky nebo mikiny navíc, kdyby hospoda zavírala dřív, než pán s klíčem dorazí. Tím, že mám před sebou konkrétní úkoly, se trochu zklidním. Přepnu do režimu „co se dá dělat teď“ a přestanu se vrtat v tom, co se mělo udělat předtím.

Nakonec v hospodě vydržíme skoro hodinu. Děti si malují na papír, já se občas podívám na hodiny a snažím se nemyslet na to, že jsme si ten první večer představovali úplně jinak. Když vyjdeme ven, je mi větší zima než předtím, ale aspoň už vidím auto a vedle něj cizího chlapa, jak nám mává. Je to manžel majitelky s klíčem. Omlouvá se za zpoždění, jako by on něco pokazil. Já mu hned děkuju a je mi opravdu trapně, že kvůli nám jel takovou cestu. Nabídneme mu, že mu aspoň zaplatíme benzín, ale jen se pousměje a mávne rukou, že to je v pohodě. Když konečně odemykáme apartmán a začínáme nosit věci nahoru, cítím únavu i úlevu zároveň a také pocit, že jsme tohle mohli vyřešit tak, že bychom se před odjezdem podívali na komodu. Večer ještě manželovi říkám, že bychom si u majitelky měli nechat udělat jeden klíč navíc, aby měl jeden on a jeden já. Zasmějeme se tomu, ale v duchu si říkám, že si ten svůj budu hlídat a před příští cestou radši dvakrát zkontroluju, jestli ho mám v kapse.