Článek
Sedím ráno v čekárně na gynekologii a v duchu si nadávám, že jsem preventivní prohlídky tak dlouho odkládala. Kolem mě lidé, kteří se tváří, že sem chodí úplně normálně, jen já se cítím nesvá, skoro jako bych sem nepatřila. Poslední měsíce mě pobolíval podbřišek, ale vždycky jsem to připsala stresu, cyklu, špatnému spaní. Objednala jsem se až ve chvíli, kdy mě bolest vzbudila uprostřed noci a já jsem si poprvé řekla, že se něco děje. I teď ale sama sebe uklidňuju, že to bude nějaký „banální zánět“, na který dostanu prášky, a tím to skončí.
Ticho u ultrazvuku, které mě vyděsilo
V ordinaci je začátek úplně rutinní. Doktor se ptá na poslední menstruaci, antikoncepci, operace, rodinnou anamnézu. Odpovídám skoro automaticky, bez přemýšlení. Jen když přiznávám, že jsem na prevenci nebyla několik let, cítím, jak se mi stáhne žaludek. Čekám poznámku nebo kázání, ale on jen kývne a něco si zapíše. Když mě pak vyšetřuje a dělá ultrazvuk, je v ordinaci zvláštní ticho. Dívám se do stropu a snažím se nemyslet na nic konkrétního. Napůl doufám, že nic nenajde, a napůl jsem ráda, že tam konečně jsem a někdo se na to podíval.
Během ultrazvuku se najednou doktor víc nakloní k monitoru a zamračí se. Řekne, že na jednom vaječníku vidí cystu a že není úplně malá. Na slovní spojení „není úplně malá“ pořád myslím. Pak mluví dál klidným, věcným tónem. Mluví o kontrole, sledování, možném zákroku. Vím, že se snaží mluvit srozumitelně, ale přestávám vnímat jednotlivé informace a rozumět. Jen přikyvuju, dívám se na něj a předstírám, že chápu. Vnímám, jak se mi potí ruce, jak mi buší srdce. Navenek sedím rovně, ale cítím se otupělá a vzdálená tomu, co se právě probírá.
Jedna otázka, která všechno změnila
Pak se zeptá na něco, co mě úplně zaskočí: „Plánujete děti? A v jakém časovém horizontu?“ Najednou nedokážu vůbec reagovat. Poslední roky jsem tohle téma spíš odsouvala, než abych se mu opravdu věnovala. Je mi něco přes třicet, pořád si říkám, že jsem mladá, ale číslo v občance tomu tak úplně neodpovídá. Mám práci, hypotéku, partnera, který občas řekne „jednou bych děti chtěl“, ale nikdy nepadly konkrétní plány. Myslím na všechny tyhle věci a do toho slyším doktorovu otázku. Zmůžu se jen na něco jako „asi jo, někdy“ a sama sobě zním trapně. Mám pocit velkého tlaku rozhodnout se během pár vteřin o něčem zásadním.
Doktor pokračuje, že typ léčby může záviset na tom, jestli ještě plánuju těhotenství a v jaké době. Snaží se to vysvětlit prakticky, ale já už ztrácím přehled. Připadám si strašně nepřipravená, mám pocit, že všichni ostatní mají v téhle oblasti jasno, jen já ne. Nedokážu se na nic zeptat, protože ani nevím, na co se vlastně ptát. Chci působit rozumně a informovaně, tak aspoň přikývnu na kontrolní termín a vezmu si papír s nějakými poznámkami. Když za sebou zavřu dveře ordinace, teprve v tu chvíli si naplno uvědomím, co se děje. Ještě než dojdu na konec chodby, rozbrečím se. Nejen kvůli cystě, ale i kvůli tomu pocitu, že jsem selhala sama před sebou.
Doma se učím být aktivní pacientkou
Večer sedím doma na gauči s partnerem a snažím se mu celý den převyprávět. Místo jasného shrnutí mluvím zmateně a mám pocit, že jsem tam snad ani nebyla. On se ptá, jak je ta cysta velká, co přesně doktor říkal, jaké jsou možnosti léčby. A já zjišťuju, že nevím. Pamatuju si jen útržky, pocit paniky a otázku na děti. Uvědomím si, že jsem tam vlastně jen pasivně seděla a čekala, až to skončí. Cítím vztek sama na sebe, že jsem se nechala tak rozhodit, že jsem se na nic nezeptala. Zároveň mám strach, že kvůli své nepřipravenosti přehlédnu něco důležitého a podepíšu rozhodnutí, kterému pořádně nerozumím.
Další den si sednu k počítači a k prázdnému papíru. Začnu si psát konkrétní otázky: jaké jsou možnosti léčby, jaká jsou rizika, co to znamená pro plodnost teď a co za pár let. Dívám se na ta slova a zároveň cítím, že to není jen o cystě, ale i o tom, že k sobě musím začít přistupovat jinak. Rozhodnu se zavolat do ordinace a poprosit o možnost to ještě jednou v klidu probrat, klidně na delší kontrole. Připadá mi trapné „obtěžovat“, ale říkám si, že jde o moje tělo a moji budoucnost. Sama sobě slíbím, že už nikdy nepůjdu k lékaři s tím, že „nějak to dopadne“. Že si dopředu napíšu, co chci říct a na co se zeptat. Nechci znovu zažít ten pocit, kdy ztuhnu uprostřed věty jen proto, že na zásadní otázku o svém životě nejsem vůbec připravená odpovědět.
