Článek
Seděla jsem ráno v čekárně, v klíně složka s výsledky v zalepené obálce pro doktora. Sama jsem ji radši neotvírala, i když jsem mohla. Už minule říkal, že se mu něco nezdá, takže jsem poslední noci spíš koukala do stropu, než spala. Vzala jsem si z police časopis, listovala jsem, ale nevnímala ani titulky. Pořád jsem sledovala dveře ordinace, jestli se neotevřou. V hlavě jsem si dokola opakovala, že to třeba bude jen planý poplach, že se v těch číslech něco spletlo. A zároveň jsem sama sobě moc nevěřila.
Kdy čekárna ztichne a dech se zatají
Dveře se otvíraly a zavíraly, doktor vyvolával jedno jméno za druhým. Lidé kolem mě odcházeli, přicházeli noví a já pořád nic. Začala jsem počítat, kolik nás tam ještě je, kdy asi přijdu na řadu. Když se na mě konečně podíval, neřekl jen „další“, ale nahlas přes celou čekárnu: „Paní…, máte na mě chvilku?“ V tu chvíli mi došlo, že kdyby bylo všechno v pořádku, řekl by to jen tak mimochodem. Ne takhle zvlášť. Nohy mi najednou ztěžkly, vstala jsem, vzala si kabelku a připadala si hrozně nejistá. Hlavně jsem se snažila tvářit neutrálně, nedívat se kolem, jen dojít za ním do dveří.
V ordinaci jsem si sedla naproti němu a podala mu složku. Chvíli v ní listoval, vracel se o stránku zpátky, zase dopředu, jako by hledal, kde začít. Já mezitím sledovala jeho ruce a snažila se z jeho tváře něco vyčíst. Pak mi klidným, trochu unaveným hlasem řekl, že se tam opravdu něco našlo, že je potřeba to řešit, že mě čekají další vyšetření a pravděpodobně operace. V tu chvíli jsem začala slyšet jen jednotlivá slova: „nález“, „operace“, „riziko“, „nemocnice“. Hlava mi hučela. Abych se nerozpadla, začala jsem se ptát na úplně praktické věci – kdy to asi bude, na jakém oddělení, jak dlouho zhruba budu v nemocnici, kdy budu moct do práce. Měla jsem pocit, že když to rozkouskuju na konkrétní kroky, nějak to zvládnu.
Když se z papírů stane váš příběh
Když jsem vyšla z ordinace, měla jsem pocit, že na mě všichni koukají, i když asi ne. Nedokázala jsem se nikomu podívat do očí, takže jsem rychle odbočila na záchod. Zavřela jsem se v kabince, opřela se o dveře a vytáhla zprávu, kterou mi před chvílí vytiskl. Zírala jsem na ty cizí výrazy, latinská slova, zkratky, a uprostřed toho moje jméno a rodné číslo. Najednou se to, co znělo abstraktně, týkalo přímo mě. Chtělo se mi brečet, ale zároveň jsem měla pocit, že na to není čas, že musím vymyslet, co dál. Přemýšlela jsem, komu zavolám jako první. Manželovi, nebo mámě? Obojí mě děsilo, protože jsem věděla, že jim tím jejich pocit jistoty změním stejně jako sobě.
Nakonec jsem došla do auta na parkovišti a seděla tam chvíli v tichu. Pak jsem vytáhla telefon a vytočila manžela. Cítila jsem, že by o tom měl vědět jako první. Řekla jsem mu, že „něco našli“ a že budu muset na operaci, ale že detaily ještě nevím. Některé už jsem přitom věděla, jen jsem se bála je vyslovit nahlas. Na druhém konci bylo pár vteřin ticho, pak začal hned navrhovat, že přijde z práce, že pro mě přijede, že hned něco zařídíme. Zastavila jsem ho, že to dnes ještě zvládnu sama, že si to potřebuju nejdřív srovnat v hlavě. Věděla jsem, že ho tím trochu odstrkuju, ale zároveň jsem měla pocit, že kdyby přijel, tak se zhroutím už před ním.
Domov a telefonáty, které najednou mění plány
Domů jsem dorazila dřív než obvykle a byt najednou působil jinak. V dřezu hrnky od ranní kávy, na lednici seznam nákupu, na stole papír s plánem na víkend. Všechno strašně obyčejné a já jsem si v tom připadala trochu cizí. Sedla jsem si ke stolu, otevřela kalendář a začala si přepočítávat, jak by se to všechno dalo nějak vtěsnat mezi práci, děti a blížící se svátky. Přišlo mi zvláštní si do diáře psát něco takového, ale dělala jsem to. Pak jsem zavolala mámě. Řekla jsem jí to o něco konkrétněji než manželovi, protože jsem věděla, že ona se hned přepne do režimu „co je potřeba zařídit“. Slyšela jsem, jak se jí na chvíli zlomil hlas, ale hned začala mluvit o tom, že přijede hlídat děti, že půjde se mnou na další vyšetření, že upeče něco do mrazáku. Ulevilo se mi, že v tom nebudu sama, ale zároveň mi bylo úzko, protože jsem viděla, jak se to dotýká i jí.
Večer jsem ležela v posteli a nemohla usnout. Pořád se mi dokola přehrávala ta scéna z čekárny. Jak sedím s tou zalepenou obálkou, jak se otevřou dveře a doktor řekne: „Máte na mě chvilku?“ Uvědomila jsem si, že to byl okamžik, kdy jsem přestala jen přemýšlet, co kdyby, a začala čelit tomu, že se opravdu něco děje. Je to těžší, ale najednou je to i konkrétnější. Mám před sebou seznam kroků – další vyšetření, telefonát do práce, domluvit hlídání dětí – a nejsem v tom úplně sama. V hlavě mi běží, že na tu „chvilku“ jsem tehdy prostě musela mít čas, protože od té doby se na všechno kolem sebe dívám jinak a už se nedá dělat, že se nic neděje.
