Článek
Večer po výplatě sedím u kuchyňského stolu, dcera už spí v pokoji a já si automaticky otevírám internetové bankovnictví. Dělám to tak pravidelně, mám napjatý rozpočet a potřebuji vědět, jestli mi vyjde na nájem, jídlo a školku. Procházím položku po položce, většinu znám – elektřina, školka, telefon, pár menších nákupů. Už jsem skoro na konci, když mi do očí padne řádek, který neznám. Jméno exekutora, částka, která mi na první pohled nedává smysl. Jen na to koukám a cítím, jak se mi stáhne žaludek.
Šokující zjištění: exekuce přímo z účtu
Chvíli jen sedím a nedokážu se pohnout. V hlavě se mi honí spousta otázek, ale žádná odpověď. Nepamatuju si, že bych měla nějaký dluh, natož exekuci. Přemýšlím, jestli mi někde neujel nájem, jestli za mě něco neuzavřel bývalý partner, nebo jestli mi nepřišel nějaký důležitý dopis, který jsem prostě odložila na hromádku „později“. Otevřu šuplík s obálkami, vytahuju jeden papír za druhým, ale nic, co by se týkalo exekutora, tam nevidím. Všechno je nepřehledné. Ten večer skoro nespím, pořád myslím na tu jednu položku a v duchu počítám, co by se stalo, kdyby mi taková částka odcházela každý měsíc. Jestli bych vůbec zaplatila nájem.
Ráno v práci si beru na chodbě chvilku stranou a vytáčím číslo na infolinku banky. Doufám, že jde o nějaký omyl, špatně nastavený trvalý příkaz, cokoli. Operátorka po ověření údajů ale mluví úplně klidně a jistě. Řekne mi, že nejde o běžnou platbu, ale o exekuční srážku na základě soudního příkazu, který přišel bance. Víc mi říct nemůže, jen mi nadiktuje spisovou značku a telefonní číslo na exekutorský úřad. Poděkuju, položím a chvilku jen stojím s mobilem v ruce. Je mi trapně, stydím se sama před sebou, zároveň jsem naštvaná, že o tom nic nevím. Ale je jasné, že to budu muset začít řešit hned.
Volám exekutorovi a prosím o splátky
Několik minut se přemlouvám, než vytočím číslo na exekutorský úřad. Mám strach, že na mě bude někdo nepříjemný, že po mně bude chtít částku, která je úplně mimo moje možnosti. Nakonec to zvedne asistentka klidným tónem. Požádá mě o rodné číslo, ověří si mě v systému a pak řekne, že můj dluh se týká staré pokuty za jízdu načerno v MHD. K tomu naskakovalo penále a náklady řízení. V tu chvíli se mi vybaví ten konkrétní den, kdy jsem dostala pokutu, i ten dopis od dopravního podniku, který jsem kdysi jen strčila mezi ostatní papíry s tím, že se k tomu vrátím. Nikdy jsem se nevrátila. Je mi hrozně trapně, ale zároveň se mi trochu uleví, že aspoň vím, o co jde, a není to něco úplně mimo můj dosavadní život.
Když mi asistentka řekne konečnou částku, zatočí se mi hlava. Je to několikanásobek původní pokuty a mně je jasné, že to z jedné výplaty prostě nezaplatím. Řeknu jí otevřeně, že jsem samoživitelka, že mám jen tenhle jeden účet a žádnou rezervu. Poprosím ji, jestli je možné domluvit splátky. Čekám, že mi řekne, že to nejde, ale ona začne s tím, že je možné nastavit měsíční splátkový kalendář, pokud ho budu dodržovat. Vysvětlí mi, že teď se dluh vymáhá blokací účtu, ale když se domluvíme na splátkách, neměly by už odcházet další náhodné částky. Společně po telefonu počítáme, kolik jsem schopná dávat měsíčně, aby mi ještě něco zbylo. Poprvé od včera mám pocit, že nad tím mám aspoň nějakou kontrolu.
První plán, změny v účtech a hlavě
Odpoledne o tom mluvím s kamarádkou. Nechci si to nechávat pro sebe, zároveň se bojím odsouzení, protože to celé zní strašně nezodpovědně. Řeknu jí, že mě víc než ta samotná částka děsí, jak snadno jsem to nechala dojít tak daleko jen proto, že jsem neotevírala úřední obálky. Ona mě nepeskuje, spíš věcně navrhne, ať si v bance nastavím upozornění na všechny pohyby na účtu, hlavně na odchozí platby. A že by mi možná pomohlo sednout si a sepsat si všechny pravidelné výdaje, abych měla jasně před sebou, co každý měsíc odchází. Večer si opravdu sednu s papírem a tužkou a poprvé si ty částky píšu vedle sebe. Nájem, energie, školka, jídlo, telefon, teď nově splátka exekuce. Není to příjemný seznam, ale je konkrétní.
O pár měsíců později už mi z účtu chodí jen ty domluvené splátky. V internetovém bankovnictví vidím, jak se částka postupně snižuje. Není to rychlé, ale posouvá se to a mně to dává pocit, že to zvládám držet pod kontrolou. Začala jsem otevírat každý úřední dopis hned, i když mám při tom pořád sevřený žaludek. Jednou týdně si projdu výpis z účtu, ne jen po výplatě. Nezmizel ze mě strach z nečekaných výdajů, ale už se před ním neschovávám. Radši o problému vím hned, i když je to nepříjemné, než čekat, až se mi jednou zase objeví cizí jméno mezi platbami a znovu mě připraví nejen o peníze, ale i o klid.
