Článek
Když jsem do firmy nastoupila, připadala jsem si dlouho jako někdo navíc. Tenhle vánoční večírek byl první, kde jsem měla pocit, že už nejsem jen „ta nová“ a že se nějak ukáže, jak do toho kolektivu zapadám. Několik týdnů předem se to řešilo v kuchyňce, kolegové dělali fórky o tom, že „na večírku se rozhoduje o bonusech“ a já se tomu smála, ale zároveň jsem cítila, jak mi to sedá na nervy. V hlavě jsem měla jasný plán: dvě skleničky vína, pak voda, usmívat se, nebýt nudná, ale ani ne za hvězdu. Zároveň jsem byla unavená, měla za sebou náročný podzim a říkala jsem si, že možná i potřebuju se trochu uvolnit a nebýt pořád ta snaživá, co všechno bere moc vážně.
Když se hranice na večírku začnou mazat
Večírek začal nevinně. Restaurace, proslov, přípitek, nějaké jednohubky. Jenže vedení hned po oficiální části začalo objednávat panáky, chodili ke stolům, připíjeli si s námi. Každý přípitek byl „jen tenhle poslední“ a já nechtěla vypadat, že odmítám, když u našeho stolu stojí ředitel nebo šéf. Skleničky se postupně slévaly dohromady, přestala jsem mít přehled, co piju. Můj přímý šéf seděl vedle mě, nakláněl se, vtipkoval, občas se mě dotkl po ruce nebo po rameni. Dělal to i jindy a já to vždycky brala jako neškodné flirtování, které mi vlastně lichotilo. S alkoholem v krvi jsem přestala řešit, jestli je to vhodné, nebo ne, a spíš jsem si užívala, že má pozornost hlavně pro mě. Když navrhl, že bychom mohli „na vzduch“, vstala jsem skoro automaticky, i když jsem už v tu chvíli cítila, že mám dost.
Venku jsme si zapálili cigaretu. Já jednu z těch svátečních, protože normálně skoro nekouřím. Chvíli jsme jen stáli, mluvili o práci, pomlouvali vedení, smáli se. To mě uklidňovalo, měla jsem pocit, že to vnímáme podobně. Pak mě najednou objal kolem ramen, přitáhl si mě blíž a políbil mě. V ten moment jsem netušila, co dělat a neodstrčila jsem ho. V hlavě mi blikalo, že ho chci už dlouho, a zároveň mi bylo nepříjemně z toho, že jsme před restaurací a můžou nás vidět kolegové. Nic z toho jsem ale nahlas neřekla. Prostě jsem to nechala být. Když jsme se vrátili dovnitř, šeptal mi do ucha, že by mě chtěl vidět po večírku, někde jinde. Neodpověděla jsem jasně, jen jsem se usmála a dělala, že neslyším. Mezitím lidi odcházeli, kravaty se povolovaly, hudba se zesilovala a večer se z firemní akce změnil v normální pozdní hospodu.
Noc u ředitele a druhý den v práci
Kolem půlnoci jsme se s menší skupinkou přesunuli do vedlejšího baru. Tam se k nám přidal obchodní ředitel, člověk, kterého jsem do té doby vnímala jako někoho strašně vysoko. Najednou si sedl vedle mě a začal se mnou dost konkrétně mluvit o projektech, na kterých dělám. Naznačoval, že o mně ví víc, než jsem si myslela. Pak přišla věta o tom, že bych příští rok mohla profesně poskočit, „když budeme víc v kontaktu“. U toho se mě občas letmo dotkl po zádech nebo po koleni. Byla jsem dost opilá a brala jsem to celé jako kombinaci lichotek a manažerského šarmu. Nevarovalo mě to, spíš jsem se cítila viděná. Když pak navrhl, že mi objedná taxi a pojede se mnou, protože „sotva stojím na nohou“ a on skoro nepil, připadalo mi to praktické. Šéf zůstal u baru, podíval se na mě zvláštním způsobem, ale nic neřekl. V tu chvíli mi přišlo jednodušší sednout si do auta a neřešit, jak se v tom stavu budu dostávat domů sama.
V autě se téma přesunulo od práce k osobním věcem. Chválil, jak dnes vypadám, jak mu vyhovuje, že „nejsem jako ostatní holky v open spacu“. Měla jsem pocit, že už je vlastně jedno, jak ten večer skončí, protože jsem dávno za hranou toho, co jsem si pro sebe naplánovala. Když řidiči řekl svou adresu místo mojí, zaznamenala jsem to, ale neprotestovala jsem. Uklidňovala jsem sama sebe, že si dáme skleničku a on mi pak zavolá taxi. V bytě se mě začal hned dotýkat. Nebylo to vyloženě násilné, ale bylo to rychlé a jednostranné. Já v tom byla spíš pasivně přítomná, než že bych to sama chtěla. Říkala jsem spíš „no dobře“ než „ano“. Ráno u kafe jen mimochodem poznamenal, že bude lepší o tom s nikým nemluvit a že se na mě v práci „mrkne jinak“. Vybuchla ve mně směs studu a zároveň pocitu, že jsem se do něčeho zavázala. Celý den jsem pak přemýšlela, jestli to byl můj souhlas, nebo jen rezignace, a čím víc jsem to rozebírala, tím hůř mi z toho bylo.
Když vztahy s šéfy přerostou přes hlavu
Další dny v práci byly divné. Ředitel mi psal soukromé zprávy, posílal smajlíky, zval mě na oběd. Když jsme byli mezi ostatními, byl stoprocentně profesionální, jako by nic. Seděla jsem u svého stolu a snažila se tvářit normálně, ale cítila jsem napětí v břiše. Nedokázala jsem rozlišit, jestli jsem si to celé „způsobila sama“, nebo jestli mě prostě využil ve chvíli, kdy jsem byla mimo. O nikom jsem nevěděla, s kým bych to mohla probrat, a styděla jsem se. Můj šéf se mi najednou začal vyhýbat, nechodil k mému stolu, skoro se mnou nemluvil. Po pár dnech mě zastavil v prázdné zasedačce a vytáhl téma večírku. Omlouvala jsem se, i když jsem vlastně nevěděla za co. Řekl, že ho mrzí, že jsem odjela s ředitelem, a naznačil, že „to mezi námi nemusí skončit u jednoho líbání“. Pak mi začal psát po večerech, zval mě „jen na kafe po práci“. Po několika takových setkáních jsem s ním skončila v posteli taky. Měla jsem ho lidsky radši, připadal mi blíž a méně mocensky, a přesvědčila jsem sama sebe, že tohle mám aspoň nějak pod kontrolou.
Během pár týdnů se z toho stal zvláštní dvojí život. Přes den jsem seděla v open spacu, dělala reporty a tabulky a přitom mi na mobil chodily zprávy od dvou mužů, kteří rozhodovali o mé práci. Plánovali jsme schůzky tak, aby se nekřížily, já kontrolovala kalendář, kdo kdy bude v kanceláři, kdo je na služebce. Začala jsem být paranoidní. Kolegyně jednou poznamenala, že jsem nějak často u ředitele v kanceláři. Zasmála jsem se tomu, ale večer jsem kvůli tomu neusnula. Přestala jsem se soustředit, dělala jsem chyby, měla jsem pocit, že jsem neustále někomu něco dlužná. Zpětně vidím, že to nezačalo jen tím jedním večírkem, ale i tím, jak moc jsem toužila po uznání a zapadnutí. Uvědomila jsem si, že i kdyby z toho byl kariérní posun, ten vnitřní tlak za to nestojí. Začala jsem přemýšlet, jak z obou vztahů vycouvat, byť to pravděpodobně ohrozí moje místo. V tu chvíli mi ale poprvé po dlouhé době přišlo důležitější znovu si nastavit vlastní hranice, než si udržet práci v open spacu za každou cenu.
