Článek
Už několik dní před večírkem jsem byla nervózní. Byl to můj první ve firmě a pořád jsem měla pocit, že jsem spíš ta tichá vzadu, co odvádí práci, ale moc se o ní nemluví. Z vyprávění jsem věděla, že firemní večírky jsou u nás dost divoké, a část mě se na to vlastně těšila. Vybírání šatů jsem řešila víc, než bych chtěla přiznat – vzala jsem si nakonec ty, ve kterých jsem se cítila o něco odvážnější než obvykle. Říkala jsem si, že chci působit sebevědoměji, být trochu výraznější. V hlavě jsem měla i to, že se příští rok možná bude řešit povýšení a že není na škodu, když si mě vedení spojí s něčím jiným než jen s maily a tabulkami.
Večírek se rozjíždí a já ztrácím zábrany
Na místě jsem začala opatrně. Jedna sklenička vína, klasické řeči o tom, jak rychle ten rok utekl, kdo kam jede na svátky. Večírek byl v hotelu, měli jsme pronajatý salonek, část lidí měla pokoje nahoře. Na moje poměry to bylo velké. Můj šéf Petr si ke mně docela brzy přisedl, pochválil mi poslední projekt a působil uvolněněji než v práci. Objednal nám další drinky a mně to dělalo dobře. Na jeho uznání mi asi záleželo víc, než jsem si do té doby připouštěla. Jak šel večer dál, víno se změnilo v panáky, lidi začali víc tančit a křičet jeden na druhého přes hlasitou hudbu. Cítila jsem, jak mi mizí ostych. Smála jsem se, tancovala, měla jsem pocit, že mám u ostatních úspěch, že mě berou. V hlavě mi běželo, že jednou za rok si můžu dovolit chovat se uvolněněji.
Kolem půlnoci Petr navrhl, ať jdeme na cigaretu na terasu, i když normálně skoro nekouřím. Část lidí už zmizela na pokoje nebo domů, ostatní byli dost opilí, nikdo moc neřešil, kdo kam jde. Věděla jsem, že má pokoj v hotelu, protože přijel z jiného města, nepřišlo mi to nijak zvláštní. Na terase se jeho tón změnil, byl mnohem osobnější. Říkal, jak jsem pro tým důležitá, jak je rád, že mě má, a že na mě může spolehnout. V tom opojení jsem cítila něco mezi vděčností a přitažlivostí. Když pak navrhl, ať se jdeme na chvíli podívat k němu na pokoj, napadlo mě, že je to blbost. Zároveň jsem si to omlouvala – že jsme jen trochu přiopilí, že se přece nic stát nemusí. V pokoji ale šlo všechno rychle. Líbání, doteky, sex. V tu chvíli jsem se vědomě rozhodla neřešit následky a soustředit se jen na ten pocit, že jsem chtěná a důležitá.
Druhá noc, která všechno změnila
Když jsem se vrátila do baru, cítila jsem se hodně nesvá. Místo abych si vzala kabát a odjela domů, šla jsem k baru a objednala si další drinky. Jako bych sama sobě chtěla dokázat, že o nic nejde, že jsem pořád součást party a ne ta, co udělala něco, co je už moc. Hudba řvala, lidi se objímali, tancovali na stolech, nikdo si ničeho moc nevšímal. U baru ke mně přišel Marek z vedení, kterého jsem jinak znala hlavně z formálních porad. Bylo vidět, že má taky dost vypito. Dělal dvojznačné narážky na to, jak jsem šikovná a že bych „mohla vyrůst“, a objednával mi panáky. V té chvíli to znělo jako polochvála, polopříslib. Byla jsem už v takovém stavu, že jsem si říkala, že je vlastně jedno, co dělám. Nad ránem jsme odešli k němu na pokoj a já jsem se s ním vyspala taky, už skoro bez přemýšlení.
Ráno jsem se probudila vedle Marka s těžkou hlavou a ještě horším pocitem v žaludku. Začaly se mi vracet útržky noci a došlo mi, že jsem spala jak s Petrem, tak s ním. S dvěma muži, kteří v různé míře rozhodují o mé práci a budoucnosti ve firmě. Dostala jsem panický záchvat, i když navenek jsem se jen zvedla, v tichosti se oblékla a řekla něco neurčitého o tom, že musím domů. Vzala jsem si taxi a cestou jsem měla pocit, že se buď rozbrečím, nebo pozvracím, nebo obojí. Zbytek víkendu jsem strávila sama doma. Pořád jsem musela myslet na stejné momenty z noci, střídala jsem sebelítost, stud a vztek na sebe. Nedokázala jsem si představit jedinou situaci, ve které v pondělí přijdu do práce a budu se cítit aspoň trochu normálně.
Ticho v práci, hluk v hlavě
V pondělí mě překvapilo, jak moc normálně všechno působilo. Kolem mě se řešily kocoviny, kdo kdy odcházel, kdo se ztrapnil na parketu. Občas nějaký vtípek na adresu večírku, nic konkrétního. Mně ale každá narážka připadala jako mířená na mě. Jako by se všichni domluvili, že to neřeknou nahlas, ale vědí. Petr se ke mně choval profesionálně, jen se vyhýbal delšímu očnímu kontaktu a místo toho, aby za mnou přišel ke stolu, mi radši psal na chatu. Marek na mě párkrát mrknul a v kuchyňce mezi řečí poznamenal, že „co se stalo na večírku, zůstane na večírku“. Mělo to asi znít jako uklidnění, ale pro mě to byla spíš zpráva, že je to něco, o čem se prostě mluvit nebude. Od kolegyně jsem pak u kafe zaslechla, že „někdo“ z našeho oddělení měl hodně divokou noc s vedením. Nejmenovala nikoho, nevěděla jsem, jestli myslí mě, nebo si jen přidává. Začala jsem se chovat co nejvíc profesionálně. Chodila jsem přesně na čas, držela se jen pracovních témat a snažila se být co nejméně osobní.
Po pár týdnech v téhle situaci mi došlo, že před sebou samotnou nemůžu dělat, že se nic nestalo. Alkohol v tom hrál roli, ale byla bych zbabělá, kdybych všechno hodila jen na něj. Rozhodla jsem se jít za Petrem. Sedli jsme si v zasedačce, řekla jsem mu, že toho lituju, že nechci, aby se něco podobného opakovalo, a že potřebuju, aby naše spolupráce zůstala čistě pracovní. Souhlasil, vypadal spíš rozpačitě než uraženě. Trochu se mi ulevilo, ale pocit studu nezmizel. S Markem jsem to neřešila vůbec. V běžném provozu se skoro nepotkáváme, je ve výrazně vyšší pozici a představa, že za ním jdu něco vyjasňovat, mi přišla nereálná. Začala jsem uvažovat o odchodu z firmy a zároveň jsem si domluvila terapii. Potřebovala jsem pochopit, proč jsem nechala věci zajít tak daleko, proč jsem si svoje hranice nedokázala udržet jen proto, že jsem chtěla zapadnout a cítit se důležitá. A jak to příště udělat jinak, i kdyby mě to mělo stát to, že nebudu ta oblíbená na večírku.
