Článek
Po práci jsem se zastavila v menším supermarketu u zastávky. Je to obchod, který mám po cestě, a nechtěla jsem už jet do velkého obchoďáku, to by mě zdrželo. Potřebovala jsem jen máslo na ranní bábovku, ostatní mám doma. Byla jsem unavená, v hlavě jsem měla jen to, že chci být co nejrychleji pryč a dojet domů. Zamířila jsem rovnou k mléčným výrobkům, ani jsem se nerozhlížela. Po cestě jsem si v duchu počítala, jestli stihnu večer aspoň vymazat formu, odvážit mouku a cukr a dát si na stůl mísu, ať ráno nevstávám o nic dřív. Takové drobné plánování, které usnadní ráno.
Kde jsou kostky? Laminované kartičky místo másla
U chladicího regálu ale nebyly žádné kostky. Místo nich ležely v řadě laminované kartičky s fotkou másla, čárovým kódem a nápisem: „Zboží vydává pokladna. Limit 2 kusy na zákazníka.“ Nejdřív jsem se uchechtla, napadlo mě, že je to nějaký interní vtípek nebo dočasná výzdoba. Došlo mi, že to myslí vážně, až když jsem si přečetla ještě jednou ten limit. Vzala jsem jednu kartičku do košíku a najednou jsem přemýšlela, jak to u kasy proběhne. Budou to někde skladovat? Nebudu brzdit frontu?
Vedle mě se zastavila starší paní a zeptala se: „To si to máslo fakt musíme vyzvednout u pokladny?“ Řekla jsem, že to asi zavedli kvůli krádežím. Obě jsme protočily oči a chvíli jsme stály, každá s tou svojí kartičkou. Chvíli jsem váhala, pak jsem vzala ještě druhou. Když je limit dva kusy, říkala jsem si, že si aspoň jedno dám do zásoby. Paní přikývla a šla dál. Já si zkontrolovala, jestli mám v košíku ještě drobnosti na ráno, a zamířila jsem ke kase.
U pokladny se z nákupu stává malý rituál
U pokladny jsem položila kartičky na pás jako běžné zboží. Pokladní je naskenovala a do vysílačky řekla: „Máslo, dva kusy na dvojku.“ Za chvilku přijel mladší kolega s uzamykatelným klecovým vozíkem, zastavil u nás, odemkl ho a vytáhl dvě kostky. Podal mi je přes pokladnu a zase zamkl. Lidi za mnou se usmáli a já taky, ale zároveň mi to bylo trochu trapné, protože kvůli tak běžné věci se najednou muselo dělat tolik úkonů. Položila jsem kostky do tašky a čekala, až se načte zbytek nákupu.
Pokladní se omluvně usmála a vysvětlila, že jim máslo poslední týdny mizelo po balících. „Už takhle máme i kávu a některé sýry,“ dodala. Prý zkoušeli bezpečnostní krabičky, ale u bran to pořád pípalo a museli to řešit s každým druhým zákazníkem, tak přešli na kartičky. Přikývla jsem, podívala se na cenu na displeji a ta částka mě zase nepotěšila, jako skoro pokaždé. Máslo mám ráda a dávám ho do pečení, ale u cen se poslední dobou vždycky zarazím. Celé to na mě působilo komicky i trochu znepokojivě.
Po zaplacení jsem míjela ceduli „Zboží vydává pokladna. Omlouváme se za komplikace.“ Vytáhla jsem telefon a rychle si ten regál s kartičkami vyfotila, ať to doma partnerovi ukážu a nemusí mi to věřit jen z vyprávění. Venku jsem naskládala nákup do batohu, došla na tramvaj a v hlavě si zrekapitulovala, co musím ještě večer nachystat. Doma jsem jedno máslo schovala do mrazáku, kdyby zase nebylo. Drobnost ze všedního dne, ale zůstala ve mně směs pobavení a nepříjemného pocitu.
Zdroj: Příběh nám čtenář zaslal na e-mail. Autor jej následně autorsky zpracoval a anonymizoval, aby byla zachována ochrana soukromí. Podstata i smysl vyprávění zůstaly zcela věrné originálu.
