Článek
Když mi kamarádka pár dní předem napsala, jestli bych jí nepohlídala pětiletého syna přes noc, ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Věděla jsem, jak jsou s partnerem oba vyčerpaní, pořád jen práce, dítě, domácnost, žádný čas pro sebe. Psala, že mají domluvený hotel a chtějí si po delší době užít večer i ráno bez vstávání. Přišlo mi samozřejmé říct ano. Domluvily jsme se, že nebudu malého brát k sobě, ale přijdu k nim, aby spal doma, ve svém. V den D jsem dorazila o něco dřív, než odcházeli, abychom se v klidu pozdravili a on si na mě stihl „přepnout“ ještě za jejich přítomnosti.
Jak vypadá večer bez rodičů doma
Když se chystali vyrazit, viděla jsem na kamarádce směs únavy a nadšení. Pořád kontrolovala, jestli mám u sebe mobil, jestli mám uložená čísla, jestli vím, kde je lékárnička, pyžamo, náhradní pyžamo a další věci. Malý se na ni trochu věšel, ale ve chvíli, kdy došlo na hračky a společnou hru, se mu pozornost přesunula ke mně. Po večeři jsme si hráli na koberci, pak jsem mu četla pohádku. Snažila jsem se držet jejich obvyklý režim – zuby ve stejnou dobu, stejná pohádka, žádné velké změny. V hlavě jsem měla jediný praktický cíl: uspat ho bez scén a neocitnout se v situaci, kdy na něj budu muset křičet, protože jsem na dětský křik prostě nezvyklá.
Nakonec usínání proběhlo překvapivě hladce. Pár dotazů typu „A kdy přijde máma?“ a „A kde spí?“, ale nic, co by mě rozhodilo. Chvíli jsem u něj seděla na kraji postele, počkala, až začne pravidelně dýchat, a pak se potichu přesunula do obýváku. Udělala jsem si čaj, pustila si potichu seriál a najednou jsem si připadala v cizím bytě zvláštně dospěle – já, bezdětná, hlídám přes noc dítě kamarádky. Občas jsem mrkla na mobil, jestli nevolají nebo nepíšou, ale noc byla klidná. Jen jednou se malý na chvíli probral, posadil se a poprosil o plyšáka, který spadl na zem. Podala jsem mu ho, on si zase lehl a během pár vteřin spal. Došlo mi, že mu v tu chvíli možná stačilo vědět, že tam někdo je.
Tiché ráno, na které nejsem zvyklá
Ráno mě probudil zvuk malých kroků na chodbě a tiché „ahoj“. Stál v pyžamu ve dveřích, trochu rozcuchaný a nesvůj, protože mámu nikde neviděl. Vysvětlila jsem mu, že máma s tátou ještě spí jinde v hotelu, ale že brzo přijedou. Nabídla jsem mu kakao a rohlík k snídani. V kuchyni bylo nezvykle ticho. Televizi jsem ani nezapínala, nikdo nikam nespěchal, já měla volno a nikam nespěchala. Dělali jsme všechno pomalu. On si sedl ke stolu a díval se, jak mu dělám kakao. Působil nějak vážněji než večer, ale nijak jsem to neřešila, přišlo mi to jen jako jiné ráno, než na jaké je asi zvyklý.
Když jsem před něj postavila hrnek a sedla si naproti, najednou úplně klidně řekl: „Ty na mě vůbec nekřičíš.“ Neřekl to ublíženě, spíš tak, jako když člověk konstatuje, že venku prší. Na chvíli jsem oněměla. První impuls byl to shodit vtipem, třeba něco ve stylu, že ještě není důvod, ale zarazila jsem se. Jen jsem se ho zeptala, jak to myslí. Odpověděl, že doma se ráno vždycky křičí, protože se nestíhá. Pak zase tiše pil kakao, dojedl rohlík, šel si hrát, jako by se nic nestalo. Já zůstala sedět u stolu a začala jsem si představovat jejich ranní chaos. Potom jsme si ještě chvíli stavěli z kostek, pustili jsme si krátkou pohádku a šli se oba převléknout. Čas šel pomalu a na nic jsme nespěchali.
Věta, která zasáhla dvě mámy najednou
Když kamarádka po pár hodinách přijela, vypadala odpočinutě, trochu jinak naladěná. Jakmile se ale za ní zavřely dveře, zase na ní bylo vidět to známé vnitřní napětí. Hned se ptala, jestli byl hodný, omlouvala se za nepořádek, vysvětlovala, že nestíhala uklidit před odchodem. V hlavě jsem řešila, jestli mám tu větu vůbec vytahovat. Bála jsem se, aby to nevyznělo jako soud nad jejím mateřstvím. Nakonec jsem jí v klidu řekla, že ráno bylo fajn a že mi malý jen tak mezi řečí řekl, že na něj nekřičím. Viděla jsem, jak jí cukl koutek pusy, a skoro hned měla slzy v očích. Přiznala, že poslední dobou na něj fakt hodně řve, protože je pořád ve stresu, a že ji bolí, že si toho takhle všímá.
Cestou domů jsem nad tím přemýšlela víc, než jsem čekala. Ne tak, že bych ji v duchu soudila, spíš mě zasáhlo, jak přesně děti vnímají atmosféru doma a jak jednoduše ji umí pojmenovat. Uvědomila jsem si, že i já občas zvýším hlas na neteř nebo synovce jen proto, že jsem unavená nebo mám v hlavě práci. Věta „Ty na mě vůbec nekřičíš“ mi od té doby zůstala v hlavě jako tiché varování pokaždé, když cítím, že mám tendenci přidat na hlase. A zároveň jako připomínka, že někdy je pro kamarádku největší pomoc prostě jí na chvíli ulevit, aby ten křik vůbec neměl šanci vzniknout.
