Článek
Když mi dcera pár dní předem volala, že s manželem potřebují přes noc odjet, na chvíli jsem zůstala zticha. „Vzala bys děti k sobě?“ zeptala se takovým tím tónem, kdy už trochu čeká odmítnutí. Bydlím sama a jsem zvyklá na svůj klid. Najednou jsem si představila noční vstávání, ranní shon, všude hračky a v první chvíli se mi do toho moc nechtělo. Nechtěla jsem ale říct ne, protože vím, že jim moc nemá kdo pomoct. Tak jsem jen vzdychla a řekla, ať je v pátek večer přivezou i s věcmi. Hned potom jsem v obýváku rozložila postel, připravila čisté povlečení a uklidila ty svoje „dospělácké“ krámy, co mám všude po bytě. Chtěla jsem, aby neměli pocit, že je beru jen z povinnosti a nejsem připravená.
První večer plný dětského šrumce
Když přijeli, děti z auta hned vyskočily. Pro ně to byla událost, ne komplikace. Vnučka hned běžela do pokojíku, vnuk si sedl doprostřed obýváku a začal z tašky tahat svoje autíčka. Udělali jsme si jednoduchou večeři, nic složitého, špagety se sýrem. Po jídle jsem jim pustila kousek pohádky a oni se mezitím honili po bytě. Pořád jsem je napomínala, ať neběhají, protože to musí být u sousedů nahoře slyšet, ale uvnitř jsem byla vlastně ráda, že je tu na chvíli takový šrumec. Když dcera s manželem odcházeli, vnučka se na chvíli pověsila mámě na krk a nechtěla se pustit. Čekala jsem scénu, ale po chvilce se uklidnila, zamávala jim ke dveřím a pak mě vzala za ruku tak samozřejmě, že mě to až dojalo.
Ukládání do postele trvalo mnohem déle, než jsem si pamatovala z dob, kdy byly malé moje děti. Vnuk ještě chtěl pít, pak hledal plyšáka, vnučka „nutně“ musela na záchod, i když tam byla před chvílí. Když už konečně leželi, začali se bát tmy, tak jsem musela nechat pootevřené dveře na chodbu. Nakonec jsem si k nim lehla na kraj rozkládací postele a začala jim tiše číst krátkou pohádku, co jsem našla v jejich batohu. Cítila jsem, jak mi tuhnou záda, jak se snažím nepohnout, aby je to nevyrušilo. A říkala jsem si v duchu, že dřív jsem tohle všechno dělala úplně samozřejmě a ani mě nenapadlo přemýšlet, jak je to fyzicky náročné. Když konečně oba usnuli, chvíli jsem je pozorovala, ještě jsem jim přitáhla peřiny k ramenům a šla si do kuchyně uvařit čaj, abych trochu vydechla.
Jedna ranní věta, která mnou rezonovala
V noci jsem spala hodně lehce. Každé otočení, každé zakašlání mě probudilo. Měla jsem pořád v hlavě, aby nespadli z postele, aby jim nebyla zima, jestli se neprobudí a nezačnou volat mámu. Byla jsem vlastně napnutá celou noc. Ráno mě probudilo šustění peřiny. Otevřela jsem oči a viděla, jak se vnučka potichu sunula ke mně, vnuk ještě spal. Měla úplně rozcuchané vlasy, pomačkané pyžamo a typický rozespalý výraz. Najednou se ale zatvářila hrozně vážně. Přisunula se, objala mě kolem krku a tím svým tichým hlasem mi zašeptala: „Babi, až budeš stará, budu za tebou chodit, aby ti nebylo smutno.“ Řekla to, jako by mluvila o něčem normálním, co se prostě jednou stane.
Na chvíli jsem nevěděla, co říct. Ta věta mě zasáhla mnohem víc, než bych čekala. Nikdy jsme spolu takhle o samotě nepovídaly o stáří ani o tom, že jsem sama. Občas přede mnou jen utrousí něco dcera, že „mamka to má sama těžší“, ale to je všechno. Přemýšlela jsem, kde se to v ní vzalo, jak si to v té malé hlavě poskládala. Jen jsem ji pohladila a řekla jí, že jsem ráda, že tu teď se mnou je, a že mi to jednou připomene. Ona jen pokrčila rameny a hned se vrhla na bráchu, aby ho probudila. Celé dopoledne jsem pak byla nějak klidnější. Když se hádali o pastelky nebo kdo bude sedět vedle mě u stolu, tolik mě to nerozčilovalo. Pořád jsem měla v hlavě tu její větu.
Když si pro ně dcera s manželem přijeli, všechno proběhlo tak normálně, až mi to přišlo skoro zvláštní. Vyprávěli jsme si, co měli k snídani, jak dlouho spali, jestli poslechli, jestli nezlobili. Dcera se mě ptala, jestli jsem nebyla moc unavená, a já mávla rukou, že to bylo v pohodě. Tu vnuččinu ranní větu jsem si nechala pro sebe. Měla jsem pocit, že je to něco jen mezi námi dvěma, že kdybych to řekla nahlas, nějak by se to změnilo. Když za nimi zaklaply dveře a v bytě bylo zase ticho, uvědomila jsem si, že mi to dnes nepřipadá tak těžké jako jindy. Ticho tam pořád bylo, ale já jsem si spíš v duchu přehrávala ten víkend a říkala si, že bych s vnoučaty měla být častěji jen tak, bez zvláštního programu. Dokud o to samy stojí a dokud se mi takhle ráno přitulí, má smysl si tyhle obyčejné chvíle brát k sobě.
