Článek
Bylo pár dní před Vánoci a ve firmě se řešilo hlavně jedno téma: velký vánoční večírek v hotelu na kraji města. Mluvilo se o něm týdny dopředu, v mailu stálo něco ve smyslu, že „se to nevynechává“. Byla jsem tam teprve druhým rokem a pořád jsem měla pocit, že jsem tak trochu ta nová, co je sice šikovná, ale moc vážná. Večírku jsem se vlastně bála, ale zároveň jsem se bála nepřijít. Doma jsem hodinu stála u skříně a přemýšlela, co si vzít, aby to bylo trochu odvážnější než běžně, ale pořád ještě v mezích. V hlavě jsem měla, že tam budou i nadřízení, a někde vzadu jsem doufala, že mě uvidí i jinak než jen přes reporty.
Jedna sklenička navíc, jedno špatné rozhodnutí
Začátek večírku vypadal celkem nevinně. Welcome drink, proslov ředitele, raut, víno. Nejsem zvyklá moc pít, ale každou chvíli se někdo objevil s další skleničkou. „Tak na nás,“ „tak na úspěšný rok“, „tak alespoň malinko.“ Nechtěla jsem působit nevděčně nebo nudně, tak jsem si pokaždé lokla, i když jsem už po druhé sklence cítila, že je to pro mě tak akorát. Můj šéf seděl vedle mě, byl uvolněnější než v kanceláři, plácal mě po rameni, dělal vtípky. Poprvé jsem měla pocit, že mě bere víc jako součást týmu. Když se kolem desáté začali lidi zvedat a odjíždět, zůstala menší skupinka včetně ředitele a mého šéfa. Automaticky jsem se k nim přidala. V hlavě jsem měla jen to, že když teď odejdu, přijdu o nějaký „důležitý moment“.
Skončili jsme v hotelovém baru. Přede mnou přistála další sklenička, i když už jsem v sobě měla dost. Hlavou mi proběhlo, že bych si měla dát pauzu, ale nechtěla jsem být jediná, kdo si dá vodu. Rozhovory se postupně změnily v opakování stejných historek, já už byla spíš unavená než veselá, ale usmívala jsem se a přikyvovala. Když bar zavíral, recepční nám řekl, že skoro všechny pokoje jsou plné, ale že je volný jeden větší apartmán. Můj šéf s ředitelem navrhli, že tam všichni tři přespíme, že je to bezpečnější než jezdit v noci domů. Na vteřinu mi došlo, že je to zvláštní, ale byla jsem opilá, unavená a představa řešit taxík a cestu přes půl města mě děsila. Říkala jsem si, že to jsou moji nadřízení, celý večer se chovali normálně, tak co by se dělo. V apartmánu jsem si v oblečení lehla „jen na chvíli“, oni si sedli na kraj postele a ještě jsme něco probírali. Poslední, co si pamatuju, je, jak se něčemu smějeme a já si v duchu říkám, že za chvilku vstanu a pojedu domů.
Probuzení mezi šéfy a ticho v kanceláři
Ráno jsem se probudila s bolestí hlavy a pár vteřin nevěděla, kde jsem. Ležela jsem uprostřed velké postele, nalevo vedle mě spal můj šéf, napravo ředitel. Všichni oblečení, šaty, košile, všechno na svém místě. I tak mi bylo trapně. Měla jsem pocit, že jsem něco zásadně pokazila, i když jsem zároveň cítila, že se fyzicky nic nestalo. Potichu jsem se zvedla a šla do koupelny. Dívala jsem se na sebe do zrcadla a snažila se poskládat noc zpátky, ale měla jsem jen útržky, které končily u té postele. Kluci se postupně probouzeli, v pokoji bylo trapné ticho. Nikdo nevěděl, co říct. Pak někdo nadhodil něco jako „no, to jsme trochu přepískli“ a všichni jsme se tomu křečovitě zasmáli. Dohodli jsme se, že se sebereme, pojedeme domů a v práci se o tom mluvit nebude.
Cestou domů v tramvaji mi hlavou běžely scénáře, jak se to rozkřikne po firmě. Představovala jsem si, jak mě kolegové začnou vnímat jako tu, co spí se šéfy, i když jsem věděla, že k ničemu nedošlo. V pondělí jsem si hned všimla, že se na mě lidi dívají trochu jinak. Ne vyloženě zle, spíš zvědavě, jako by něco věděli. Jedna kolegyně mě bokem chytla v kuchyňce a zeptala se, jestli je pravda, že jsem zůstala přes noc v hotelu s ředitelem. Došlo mi, že nás asi někdo viděl ráno na recepci. V panice jsem to shodila na to, že jsme přehnali pití a usnuli, a snažila se to podat co nejvšedněji. Věděla jsem ale, že to zní divně. Celý týden jsem byla napjatá, sledovala reakce šéfů a snažila se v práci působit co nejprofesionálněji, jako bych si tím mohla „opravit reputaci“.
Když si poprvé nastavíte vlastní hranice
Po pár dnech si mě můj přímý šéf zavolal do zasedačky. Vypadal nervózně. Řekl, že ho to celou dobu hlodá, a omluvil se, že mě do takové situace vůbec dostali, že jako nadřízení měli říct včas dost a poslat mě domů taxíkem. Ulevilo se mi, že to nebere jako nějakou mojí spoluúčast na něčem nevhodném. Zároveň ve mně v tu chvíli něco povolilo a já nahlas řekla, že mi z toho celého bylo špatně a že už na podobné akce v tomhle stylu chodit nechci. On přikývl, řekl, že tomu rozumí, a dodal, že se o tom bavil i s HR obecně, že se firemní akce musí víc hlídat. Zároveň zdůraznil, že z toho nechtějí dělat oficiální kauzu. Odcházela jsem hodně nervózní, ale poprvé jsem měla pocit, že jsem si v práci nastavila nějakou hranici.
Od té doby jsem se firemním večírkům buď úplně vyhýbala, nebo jsem přišla na chvíli, dala si jedno pivo a odjela domů dřív, i když si občas někdo dělal legraci, že jsem suchar. Postupně jsem začala přemýšlet, jestli chci pracovat někde, kde je tak důležité být „u šéfa v oblibě“ i mimo práci. Nakonec jsem po čase odešla do menší firmy, kde jsou akce spíš o deskovkách a povídání než o panácích do noci. Když si na tu vánoční noc vzpomenu, pořád se za ni trochu stydím, ale už na sebe nejsem naštvaná. Spíš to beru jako moment, kdy mi došlo, jak snadno dokážu jít proti sobě jenom proto, aby mě ostatní brali. Od té doby se víc rozhoduju podle toho, co je v pořádku pro mě, a míň podle toho, co si o mně kdo v práci asi pomyslí.
