Článek
Když jsme na Silvestra odpoledne nasedali do auta, měla jsem pocit, že si jedu konečně oddechnout. Prosinec v práci byl šílený a já jsem se těšila hlavně na to, že budeme s Markem pár dní spolu, bez mailů a termínů. Jeli jsme na chatu asi hodinu za město, kde se měla sejít naše parta, asi deset lidí. Tereza seděla vpředu vedle Marka a celou cestu vtipkovala, plánovala, jak budeme večer hrát hry a pít punč. Smáli jsme se, atmosféra byla fakt uvolněná. Všimla jsem si, jak si s Markem rozumí, znají se přes mě už pár let a občas chodíme i ve třech na pivo. V autě mi to spíš připomnělo, jak je fajn, že se můj kluk a moje kamarádka snesou, než že by mě to mělo nějak znervózňovat.
Na chatě začalo něco nenápadně skřípat
Na chatě jsme vybalili tašky, rozdělili si pokoje. Já s Markem jsme měli malý pokoj nahoře, Tereza spala dole s holkama. Začalo takové to klasické kolečko – někdo rozdělal oheň v krbu, někdo šel krájet zeleninu, někdo rozléval pití. Marek se nabídl, že pomůže Tereze s chlebíčky v kuchyni, a mně to přišlo logické, prostě se zapojil. Já jsem zůstala v obýváku, bavila se s ostatními a nalévala sekt. Občas jsem na ně do kuchyně koukla – viděla jsem je, jak se smějí, jak po sobě házejí vtípky. Přišlo mi to normální. Když jsme si pak všichni sedli ke stolu, měla jsem pocit, že jsme na stejné vlně. Čekala jsem obyčejný, fajn Silvestr, nic víc.
Jak večer pokračoval a přibýval alkohol, Tereza se začala víc „rozkecávat“ a byla mnohem kontaktnější. Vím, že taková umí být, když pije, takže mě zpočátku nepřekvapilo, že každého objímala a dotýkala se ho. Ale u Marka jsem si toho začala všímat nejvíc. Sedla si schválně vedle něj, hladila ho po rameni, opírala se o něj, když se smála, a vtipkovala, že „Marek je dneska nějaký fešák“. Sama sebe jsem se snažila přesvědčit, že v tom nic není, že jen přeháním, protože jsem unavená a přecitlivělá. Jenže po pár hodinách se mi začal svírat žaludek. Marek sice nic přímo neopětoval, ale ani to nijak neukončil. Spíš to nechal být a já jsem v sobě začala cítit směs nejistoty a trapnosti.
Silvestrovská pusa, která všechno změnila
Kolem půlnoci jsme šli ven odpálit rachejtle. Všichni trochu podnapilí, objímání, novoroční přání, zmatek. V tom shluku lidí jsem si najednou uvědomila, že Tereza nějak podivně často končí vedle Marka. A pak ten moment – novoroční „pusa na tvář“, která byla až nepříjemně blízko jeho puse. Viděla jsem to z metru a úplně jsem ztuhla. Ostatní se smáli, nikdo to moc neřešil, všechno zapadlo v hluku a kouři petard. Mně to ale najednou přišlo strašně osobní. V tu chvíli se mi už nechtělo nic slavit. Vymluvila jsem se, že je mi zima, a šla zpátky do chaty s tím, že jdu nachystat něco k jídlu, ale ve skutečnosti jsem potřebovala zmizet.
V kuchyni jsem začala mechanicky uklízet skleničky a talíře, jen aby ruce něco dělaly. Třásly se mi a v hlavě mi jelo pořád dokola, jestli jsem jen hysterická, nebo jestli Tereza fakt překročila nějakou hranici. Po chvíli vešel Marek a ptal se, jestli je všechno v pohodě, že si všiml, že jsem zmizela. Chvilku jsem kolem toho kroužila, ale pak ze mě vypadlo, jestli mu nepřijde Terezino chování moc. Nejdřív mávl rukou, že ona je prostě taková a že nic neřeším, ale viděla jsem, jak se mi dívá do očí a najednou mu dochází, že to pro mě není maličkost. Řekl, že o nic nešlo, že by nikdy nechtěl, abych se cítila ohrožená, a objal mě. Zároveň jsem z něj ale cítila rozpaky, jako by se bál, aby nezkazil večer celé partě. Slíbil mi, že si na to příště dá pozor, a vrátili jsme se mezi ostatní.
Ráno po večírku a nepohodlná pravda
Ráno byla v chatě klasická povánoční kocovina – ticho, rozlámaná těla, vtipy o tom, kdo co v noci dělal. Mezi námi třemi ale bylo ještě něco navíc. Tereza se chovala, jako by se nic nestalo. Jednou mezi řečí poznamenala, že si toho z večera moc nepamatuje a že jestli něco, tak to byla určitě jen sranda. Když jsme pak byly chvíli samy v pokoji, nadhodila jsem to znovu. Řekla jsem jí, že mi včera večer bylo nepříjemně z toho, jak moc se tiskla na Marka a jak blízko byla té pusy. Čekala jsem třeba omluvu nebo aspoň uznání, že to přehnala. Místo toho se začala bránit, že jsem přecitlivělá, že o nic nešlo, že jsem si to špatně vyložila. V jejím hlase byl tón, jako kdybych jí křivdila, jako kdybych byla ta, kdo dělá problém. To mě zaskočilo asi víc než samotný Silvestr.
Zbytek pobytu proběhl navenek v klidu. Šli jsme na procházku, hráli hry, uklidili chatu, dělali si společné fotky. Všechno podle scénáře, jen já už jsem se necítila uvolněně. Vedle Terezy jsem byla nejištější, nevěděla jsem, co si o ní teď myslet. Vedle Marka jsem zase cítila, že před ní víc hlídám, jak se k sobě chováme, což mi bylo nepříjemné úplně jiným způsobem. Cestou domů v autě už nebyla ta lehká nálada jako na začátku. Nikdo se nehádal, ale každý byl trochu zamlklý a zabraný do sebe. Já jsem si v té tiché cestě uvědomila, že budu muset přenastavit hranice. S Terezou si dám asi na čas pauzu a s Markem si o tom chci ještě klidněji a konkrétněji promluvit doma. Když jsme vystupovali z auta, došlo mi, že tu naši partu už nedokážu brát jako úplně bezpečný prostor bez komplikací. Něco se změnilo a já se s tím teprve učím smířit.
