Článek
Do kanceláře ten den přijdu později než obvykle. Spala jsem málo, v hlavě si probírám seznam nedodělaných úkolů a do toho se mi pořád dokola vrací myšlenka, že takhle už to prostě nejde. U výtahu se snažím udržet v rukou notebook, krabičku s obědem a kelímek s kávou, protože představa, že to všechno potáhnu do schodů, mě upřímně děsí. V duchu si zase říkám, že možná vážně nemám zůstávat v práci, kde chodím domů vyřízená, ale zároveň se bojím si to přiznat nahlas. K výtahu přijde kolega z jiného oddělení, známe se jen od vidění z chodeb. Formálně se pozdravíme, on zmáčkne tlačítko a chvíli stojíme vedle sebe v tichu.
Jedna jízda výtahem, nečekaně přesná diagnóza
Nastoupíme a já zmáčknu tlačítko jen o jedno patro výš, protože naše kancelář je hned nad recepcí. Kolega se na to podívá a s úsměvem prohodí něco ve smyslu, že kvůli jednomu patru by bylo lepší jít pěšky. Nezní to zle, spíš jako taková automatická poznámka. Odpovím mu „dneska na to nemám sílu“ a v tu chvíli si uvědomím, jak moc to myslím vážně. Není to jen vtip. Opřu se o stěnu výtahu, ucítím, jak mě bolí záda i hlava, a na vteřinu zavřu oči. Když je otevřu, vidím, že se na mě dívá o něco déle, než je u cizího člověka běžné. Asi si všimne kruhů pod očima, rukou sevřených kolem kelímku a toho, jak se snažím působit v klidu, i když se mi chce nejradši na místě sednout na zem.
Dochází mi, že pojmenoval něco, co jsem si myslela, že mám docela dobře schované. Pravda je, že jsem v posledních týdnech několikrát skončila brečící na záchodě, protože už jsem nevěděla, kde začít a kde skončit. Dělám práci za kolegyni na mateřské, jejíž agenda se formálně nikomu nepřerozdělila, a zároveň za nováčka, který je teprve v zaučování. Přepadne mě stud, že je to na mně tak vidět, že to pozná někdo, kdo mě skoro nezná. A zároveň vztek, že si dovolil to takhle okomentovat během tří vteřin ve výtahu, aniž by věděl detaily. Sednu si ke stolu, otevřu maily a snažím se soustředit, ale jeho věta se mi pořád vrací na mysl. Myslím na ni pokaždé, když se podívám na plný seznam úkolů.
Když strach vystřídá rozhodnutí něco změnit
Po obědě sedím u počítače, ruce se mi lehce třesou od kafe i od únavy a v mailboxu naskakují další požadavky, většinou bez oslovení, bez „prosím“, bez „děkuju“. Několikrát vezmu do ruky telefon s tím, že zavolám šéfové a řeknu jí, že to takhle dál nezvládám. Vždycky ho ale zase položím, protože nechci znít jako někdo, kdo si stěžuje nebo je neschopný. V hlavě mi běží věty, které by mohla říct: že je toho hodně pro všechny, že je to jen období, že to nějak půjde. Pak si znovu vzpomenu na tu poznámku z výtahu: „Takhle to nikdo dlouho nevydrží.“ Najednou mi dojde, že to není urážka, ale prosté konstatování. Jako by řekl něco, co je zjevné všem okolo, jen já dělám, že to nevidím. A taky mi dojde, jak moc spoléhám na to, že si někdo všimne sám a něco za mě vyřeší, místo abych to otevřeně řešila já.
Večer doma o té scéně ve výtahu vyprávím partnerovi. Podávám to napůl pobaveně, jako historku o tom, jak si jeden kolega myslí, že zná moji práci líp než já. Uvnitř ale čekám, že mě podpoří v tom, jak byl ten komentář neomalený a zbytečný. Partner se chvíli dívá do stolu, pak na mě a řekne: „Řekl to blbě, ale v podstatě popsal přesně to, co ti říkám už půl roku. Jen o něco míň hezky.“ Ta věta mě zarazí víc než to, co zaznělo ve výtahu. Uvědomím si, že to slyším už poněkolikáté z různých stran, jen jsem to vždycky nějak smetla ze stolu. Ještě ten večer si sednu k notebooku a napíšu šéfové stručný mail. Sepíšu, jaké úkoly mám na starosti, navrhnu, co by se dalo přerozdělit, a napíšu si o pár dní volna. Několikrát ho přepíšu, škrtám omluvy a zjemňování, až nakonec zmáčknu „odeslat“ a chvíli jen sedím a dívám se na obrazovku.
Druhý den ráno potkám toho kolegu na chodbě u automatu na kávu. Na vteřinu přemýšlím, jestli mu něco říct. Třeba že mě jeho poznámka naštvala, ale zároveň u mě něco změnila. Nebo mu poděkovat, i když nevím úplně za co. Nakonec jen kývnu hlavou. On se usměje a řekne: „Ať je dnešek míň drsnej než včera.“ Vypadá, jako by scénu z výtahu bral jako něco úplně běžného, co už možná zažil s někým jiným. Jdu dál do kanceláře a v duchu si přiznám, že tenhle krátký, nepříjemně přesný komentář mě donutil udělat krok, ke kterému jsem se měsíce nedokázala odhodlat. Nic se zatím zázračně nezměnilo, pořád mám plný stůl práce. Ale mám aspoň malý konkrétní plán. Mail je odeslaný, čekám na odpověď a jsem rozhodnutá si za tím stát a postupně tuhle situaci změnit.
