Článek
K rodičům přijíždím na Štědrý den odpoledne, jako každý rok. Vejdu do bytu a okamžitě mě praští typická směs vůní – salát, smažené řízky, kapr, rybí polévka. Máma pobíhá kolem sporáku a jen mezi dveřmi na mě houkne, ať si sundám kabát a jdu jí pomoct. Všechno vypadá stejně jako vždycky, jen já mám v hlavě jiný plán. Říkám si, že letos chci hlavně klid, žádné rozebírání vztahů, žádné „a co děti“. Rozchod jsem jim oznámila po telefonu před pár týdny a doufala jsem, že tím to pro ně nějak skončilo. Jako by se to stalo někde mimo tenhle byt a do Vánoc se to nepočítalo.
Rodinná idylka, kterou přeruší jedno oznámení
Za chvíli sedíme s mámou a tátou u stolu, brácha s partnerkou mají dorazit později od jejích rodičů. Ten okamžik před večeří je u nás vždycky trochu slavnostní, i když to nikdo nijak neorganizuje. Prostě si sedneme, táta si odkašle, popřeje nám hezké svátky a dobrou chuť. Snažím se vnímat jen tohle, ten pocit, že jsme spolu. Dám si první sousto kapra, salátu, pochválím mámu, jak se jí to zase povedlo. A není to jen ze slušnosti, opravdu mi chutná. Máma se mě ptá na práci, vyprávím jí o novém projektu, trochu se do toho zapálím a u stolu se na chvíli normálně smějeme. V hlavě mi probleskne, že to možná letos opravdu půjde v klidu.
V tu chvíli dorazí brácha s partnerkou. Jsou trochu rozlítaní, omlouvají se, že se zdrželi u jejích rodičů, sundávají bundy a hned si přisedají k nám. Vypadají nervózně, ale dávám si to do souvislosti s tím, že přebíhají mezi dvěma rodinami. Dáme jim najíst, chvíli se bavíme o tom, jaké to bylo u jejích rodičů. A pak brácha zvedne skleničku a řekne, že nám chtějí něco oznámit. Chvíli je ticho a pak z něj vypadne, že budou mít miminko. Máma vypískne, rozbrečí se, táta hned žertuje o dětské postýlce v jejich ložnici. Já jim gratuluju, obejmu je, mám z nich doopravdy radost. Zároveň ale cítím, jak mi je najednou úzko. Ještě před pár měsíci jsem v hlavě měla úplně stejný plán, jen s jiným člověkem. Teď sedím u stejného stolu, ale v úplně jiné roli.
Mámin tlak, věty o věku a dětech
Po tom prvním veselí se máma rozhlédne po stole a podívá se na mě. „Tak teď už zbýváš jen ty,“ řekne tónem napůl vtipu, napůl výčitky. Usměju se, i když mi to není úplně příjemné, a snažím se to přejít. Odpovím něco ve smyslu, že teď řeším hlavně sebe a že až to přijde, tak to přijde. Doufám, že tím to skončí. Jenže máma se k tomu vrací hned, jak dojí řízek. Mezi řečí poznamená, že by byla ráda, kdyby se další vnouče moc neodkládalo, že už se nemůže dočkat. Všichni se tak nějak rozpačitě usmívají a já cítím, jak ve mně narůstá napětí, přesto pořád doufám, že se to nějak samo stočí jinam.
Jakmile si máma nalije druhou skleničku vína, přejde z náznaků k tomu, že mluví úplně otevřeně. Začne mluvit o tom, že bych možná měla slevit z nároků, že nechce, abych zůstala sama. Připomene mi, kolik mi je, a dodá větu, kterou jsem od ní ještě neslyšela: že „příroda nečeká“. V tu chvíli mám pocit, že mi ztuhne celé tělo. Táta u toho sedí, jí a dělá, že nevidí, kam to míří. Občas se snaží skočit do řeči a nahodit jiné téma, ale máma se k tomu vždycky vrátí. Brácha se mě snaží bránit, ale obrátí to ve vtip, že se na to přece nechci vrhnout s kýmkoli, jen aby to bylo. U stolu se ozve takové nervózní uchechtnutí a já si všimnu, že už vlastně skoro nejím, jen přehrabuju salát po talíři.
Jedna věta, která zkazí celé svátky
Zkouším to zachránit. Začnu se ptát na jejich plánovanou dovolenou, na opravy v bytě, na věci, o kterých vím, že máma ráda mluví. Chvíli to opravdu funguje, rozjede se debata o nových oknech a cenách dovolených. V duchu si oddechnu, že se to uklidnilo. Ale pak máma jen tak mimochodem prohodí, že „někdo to evidentně zvládl a moc nevymýšlel“, a kývne směrem k bráchovi a jeho partnerce. V tu chvíli se cítím menší než kdy jindy. Je mi trapně i před bráchovou partnerkou, která se na mě dívá omluvným pohledem, jako by se za tu radost měla omlouvat. Všechno, co máma říká, se ve mně míchá s tím čerstvým rozchodem, o kterém vlastně nikdo moc nechce slyšet. Jen konstatují, že jsem z něj pořád rozhozená, jako by to byl nějaký problém, který bych měla co nejrychleji vyřešit.
V jednu chvíli cítím, že už to nedám. Omluvím se, že potřebuju na chvilku na záchod, seberu talíř a odnesu ho do kuchyně. Zavřu se v koupelně a opřu se o umyvadlo. Dívám se na sebe do zrcadla a snažím se dýchat tak, abych si nerozplakala řasenku a nemusela vysvětlovat, co se děje. V hlavě mi běží, proč vlastně každý rok tajně doufám, že to bude jiné. Scénář je pokaždé skoro stejný, jen kulisy se mění – jednou je to téma svatby, pak práce, teď děti. Chvíli tam jen stojím a dávám si dohromady, co chci a co už nechci poslouchat.
Když se vrátím ke stolu, snažím se tvářit normálně. Usměju se, doliju si vodu, jako by se nic nestalo. Konverzace se mezitím přehoupla jinam, řeší se dárky a pohádky v televizi. Já ale cítím, že se ve mně něco posunulo. Najednou mám jasno, že příští rok to takhle nechci. Buď budu muset mámě úplně otevřeně říct, kde mám hranice a o čem s ní na Štědrý den mluvit nebudu, nebo si tyhle svátky uspořádám jinak. Nechci od rodinného stolu odcházet s pocitem, že je se mnou něco špatně. Sedím tam, poslouchám jejich povídání a v duchu si představuju své vlastní Vánoce, ve kterých není tolik tlaku a vysvětlování. Jen ještě nevím, jak jim to říct.
