Článek
Dopoledne jsem přijel k mámě do bytu a hned u dveří jsem ucítil známou vůni smažené cibule a bramborového salátu. Kuchyň vypadala skoro stejně jako vždycky, jen na věšáku chyběla tátova bunda a z poličky v obýváku zmizely jeho knížky. Máma pobíhala mezi linkou a stolem, trochu přehrávala dobrou náladu a pořád dokola říkala, jak je ráda, že „aspoň ty Vánoce zůstanou normální“. Nabídla mi, ať jí pomůžu obalovat kapra, tak jsem se postavil k pracovní desce a dělal, co po mně chtěla. V hlavě jsem ale měl jen to, že nic není normální a že se hlavně večer nesmějí pohádat.
Když tradice běží, ale rodina drhne
Ségra seděla v obýváku u televize, běžela klasická pohádka, kterou máme rok co rok puštěnou jako kulisu. Ona ale koukala do mobilu a vůbec nedávala pozor. Sedl jsem si k ní na gauč a chvíli jsme mlčeli. Pak utrousila, že je trapný, jak se všichni tváří, že se nic nezměnilo. Věděl jsem, že je naštvaná, protože rodiče s ní o rozvodu skoro nemluvili, jen jí oznámili, že se táta stěhuje. Snažil jsem se to nějak odlehčit, začal jsem mluvit o dárcích, o tom, že zítra pojedeme na procházku, a ptal se jí na školu. Odpovídala krátce a já cítil, jak mezi námi bylo napětí, i když jsme se oba tvářili, že řešíme jen maličkosti.
Kolem čtvrté máma začala být víc nervózní. Byt byl uklizený už od rána, ale ona stejně začala přerovnávat už srovnané věci, rovnat ubrus, přesouvat svíčky o centimetr sem a tam. Najednou se mě začala vyptávat, jak se táta má, jestli v práci všechno zvládá, jestli si už našel něco jiného k jídlu než hotovky. Řekl jsem jí, že se má normálně, že pracuje a že si o tom můžou klidně popovídat sami. Na to si neodpustila poznámku o tom, že „on teď přece má svobodu“, pronesla to napůl ironicky, napůl zraněně. Stál jsem u stolu s příbory v ruce a bylo mi nepříjemné, že mě do toho zase tahá, ale zároveň jsem viděl, že ji to pořád bolí. V tichu bylo slyšet jen šustění ubrusu a v břiše mi rostla nervozita z okamžiku, kdy zazvoní zvonek.
Tátův návrat jako návštěva o svátcích
Když táta přišel, stál rozpačitě v předsíni s lahví vína a krabicí cukroví z cukrárny. Pozdravili jsme se a on hned vysvětloval, že doma nic nepekl, tak něco koupil po cestě. Máma ho pozvala dál zdvořile, skoro až moc formálně, jako kdyby šlo o návštěvu z práce. V ten moment mi došlo, že se z táty stal host v bytě, kde kdysi chodil v teplácích a měl svoje papuče pod postelí. Ségra vyšla jen na kraj obýváku, zamumlala „ahoj“ a zase zmizela za dveřmi, což ho očividně zamrzelo. Zkusil to odlehčit a prohodil něco o tom, že aspoň kapr voní pořád stejně. Nikdo se moc nesmál, jen jsme přešli do jídelny a každý si hledal svoje místo.
U štědrovečerního stolu jsme seděli ve stejném rozestavení jako každý rok, jen mezi mámu a tátu jsem si teď sedl já. Působilo to, jako by bylo potřeba zaplnit prázdné místo, které tam najednou bylo. Jedli jsme kapra a salát, zvuky příborů byly hlasitější než rozhovor. Všichni jsme se křečovitě drželi bezpečných témat jako práce, škola, počasí nebo doprava. Máma se občas pochlubila, jak všechno zvládla sama, včetně nákupů a vaření, a snažila se u toho působit v pohodě. Táta si neodpustil poznámku, že „kdybys mi řekla, přijel bych dřív pomoct“, po které u stolu zase ztichlo. U stolu bylo najednou ještě nepříjemněji a já začal mluvit o tom, co dávají v televizi a co mám v plánu po Novém roce, jen abych něco vyplnil. Stejně ale všichni vnímali hlavně to, co jsme neříkali nahlas.
Dárky, které nic nevyřeší ani nespraví
Když došlo na dárky, rozjelo se to skoro automaticky podle scénáře, který máme zažitý z dětství. Máma rozdávala balíčky podle jmenovek, my ségře připomínali, ať si sedne k nám. Radost tam nějak byla, ale mnohem tlumenější. Máma podala tátovi malý balíček se slovy, že „aspoň něco praktického“. Byly v něm obyčejné ponožky, ale v té její větě jsem cítil narážky na všechny ty roky společného života, kdy řešili účty a běžné věci. Táta nám dal každému obálku s penězi s vysvětlením, že „nechtěl nic pokazit výběrem“. Poděkoval jsem, ale bylo mi to strašně neosobní, jako kdyby se bál udělat konkrétní krok. Ségra si vzala svoje dárky a odnesla si je do pokoje, dveře za sebou zavřela o něco hlasitěji, než by bylo nutné.
Večer skončil tak, že máma začala sklízet talíře a odnášet je do kuchyně. Zvedl jsem se a šel jí pomoct, i proto, že jsem potřeboval na chvíli vypadnout z toho tichého obýváku. Ségra se mezitím potichu vrátila zpátky a sedla si vedle táty, trochu bokem, ale přece jen blíž než předtím. U dřezu máma poznamenala, že „už to prostě nikdy nebude stejné“, řekla to unaveně a na chvíli se jí zlomil hlas. Nevěděl jsem, co na to říct, jen jsem jí podal utěrku. Z obýváku jsme slyšeli, jak se táta snaží ségře vyprávět starou historku z dovolené, a po chvilce se ozval jejich tichý smích. Stál jsem v kuchyni, poslouchal je a došlo mi, že tohle už není „naše rodina“ v tom starém, jednoduchém smyslu, ale něco společného v nás přesto zůstalo. Když jsem pak odcházel domů, měl jsem pocit, že jsem se ten večer rozloučil s představou ideální rodiny, kterou jsem si dlouho udržoval. A zároveň jsem poprvé dokázal přijmout, že tihle stejní lidé kolem stolu spolu tvoří něco jiného, než co jsem znal, a že s tím asi budu muset dál žít.
