Článek
Bydlíme s manželem a malou dcerou v paneláku na okraji města. Není to žádný hororový dům, spíš takový průměr – někdo zdraví, někdo dělá, že vás nevidí. Jedno ráno jdu jako vždycky do práce, zamykám dveře a letmo vidím u kliky bílý flek. Dojde mi, že je to plivanec. Chvíli na to jen koukám, je mi z toho trochu špatně. Řeknu si, že to asi bude nějaká blbá sranda, možná puberťáci z baráku. Vezmu papírový kapesník, otřu to, zamračím se a jdu pryč. Nechtěla jsem tomu hned přikládat větší význam.
Neviditelný útok na naše dveře
Jenže další dny se to opakuje. Ne úplně každý den, ale dost často na to, abych to nemohla ignorovat. Ráno otevřu dveře a zase ten odporný flek na stejném místě. Začnu mít pocit, že si na mě někdo zasedl. Někdo mi to dává najevo úplně nejprimitivnějším způsobem a já po něm jen tiše uklízím. Cítím znechucení i bezmoc. Napadne mě nalepit na dveře cedulku. Napíšu slušně, že prosím, aby mi nikdo neplival na dveře, že tu bydlí i malé dítě. Přilepím to izolepou a doufám, že to aspoň někoho zastaví nebo mu to přijde trapné. Místo toho mám pocit, že se to ještě zhorší. Plivanec je často ještě víc na očích, jako by to byla odpověď na tu ceduli.
Začnu se mezi řečí ptát sousedů, jestli si něčeho nevšimli. Ptám se ve výtahu, na chodbě, v kočárkárně. Jen tak opatrně, nechci působit hystericky. Všichni jen krčí rameny, někdo řekne, že je to hnus, ale že nic neviděl. Někteří se tváří, jako by to slyšeli poprvé, i když kolem našich dveří chodí denně. Večer o tom mluvím s manželem. Říkám mu, že mě to už fakt užírá, že se bojím, aby to nepokračovalo něčím horším. On je praktičtější, navrhne kamerku. Malou, nenápadnou, do květináče vedle našich dveří. Nechce se mi do toho, mám divný pocit z toho, že budu někoho natáčet ve společné chodbě, ale zároveň chci mít jistotu, že si to nevymýšlím a že se mi to jen nezdá. Nakonec kývnu.
Kamera odhalí, koho byste nečekali
Když po pár dnech sedíme u notebooku a pouštíme záznam, mám sevřený žaludek. Hledáme ten správný čas, přeskakujeme nahrávku a jsme napjatí, co se objeví. Pak ho uvidím. Soused z třetího patra. Ten tichý pán v košilích, co vždycky slušně zdraví a působí upraveně a nenápadně. Na videu se zastaví u našich dveří, rozhlédne se po chodbě a plivne na dveře. Bez zaváhání, bez emocí, jako by to dělal úplně běžně. Sedím a jen zírám na monitor. Hlavou mi běží, jestli jsme se někdy pohádali, jestli jsem mu něco řekla, jestli jsme ho něčím naštvali. Nepamatuju si nic. Místo úlevy, že aspoň vím, kdo to dělá, cítím hlavně ponížení.
S manželem pak řešíme, co dál. On je spíš pro to, jít za ním, ukázat mu video a říct, ať s tím přestane, jinak půjdeme na policii. Logický postup, chápu to. Jenže já mám v sobě takový vztek, že si nedokážu představit, že s ním budu stát na chodbě a klidným hlasem s ním mluvit. Představa, že se mu budeme skoro omlouvat, že jsme ho natočili, mě rozčiluje ještě víc. Nakonec vezmu záznam, zastavím ho v momentě, kdy je jasně vidět jeho obličej, a ten záběr vytisknu. Na papír velkými písmeny napíšu: „Kdo plive na sousedovy dveře, je prase, které si nezaslouží anonymitu.“ Ráno cestou do práce ten papír připnu na nástěnku u vchodu. Když za sebou zavírám vchodové dveře, cítím zvláštní směs zadostiučinění a nervozity.
Když sousedské peklo řeší celé SVJ
Odpoledne už o tom mluví celý dům. Píše mi známá ze sousedního vchodu, pošle mi fotku naší nástěnky a přidá komentář, že u nás v baráku visí „pěkný skandál“. Uvědomím si, jak rychle se to šíří, aniž bych cokoli řekla. Večer nám zvoní u dveří ten soused z videa. Je hodně rozčilený, skoro křičí, že mě nahlásí výboru a právníkovi kvůli kamerám, kvůli pomluvě, že to mám okamžitě sundat. Manžel se s ním snaží mluvit racionálně, ale on je nepříčetný. Já stojím opodál, třesu se nervozitou, ale zároveň mám pocit, že couvnout by znamenalo uznat, že já jsem ta, kdo udělal něco špatně. O pár dní později přijde hromadný mail od předsedy SVJ, že se svolává mimořádná schůze kvůli „nevhodnému monitorování společných prostor a narušování soukromí obyvatel“. V tu chvíli mi začne docházet, že jsem asi zašla dál, než jsem chtěla.
Na schůzi se pak probírá všechno možné. Ochrana osobních údajů, jestli jsem měla právo dát kameru na chodbu, jestli jsem to měla nejdřív řešit přes výbor, jestli není přehnané věšet cizí obličej na nástěnku. Někteří sousedi se mě v podstatě zastávají, jiní mluví spíš o principech a pravidlech. Nakonec se dostane ke slovu i on. Pod tlakem se přizná, že to dělal. Zamumlá něco o tom, že ho štval náš kočárek a boty na chodbě a že od nás bývá hluk. Zní to víc jako výmluva než vysvětlení. Výbor nakonec rozhodne, že kameru musíme odstranit a fotka z nástěnky musí pryč. Jemu pošlou písemné upozornění, že jeho chování porušuje domovní řád a že příště se bude volat policie. Od té doby nemám na dveřích ani jeden plivanec. Atmosféra v baráku je ale jiná. Lidi víc šeptají, víc pozorují. Když potkám souseda z třetího patra, oba děláme, že jeden druhého nevidí. Cítím se napůl vítězně a napůl trapně. Vím, že jsem se bránila, ale taky vím, že jsem tím rozpoutala aféru, na kterou se v našem domě asi jen tak nezapomene.
