Článek
Jsem třicetiletá kosmetička a mám svoje číslo veřejně na webu. Patří to k práci, lidi mi píšou kvůli objednávkám, dotazům na péči o pleť, občas i úplné nesmysly. Většinou to přejdu, jsem na to zvyklá. Jednoho večera mi ale přišla SMS, která byla jiná. Bez oslovení, jen věta: „Dneska jsi vypadala unaveně, odpočiň si.“ Chvíli jsem na ni zírala a marně přemýšlela, kdo by to mohl být. Nikdo z mých blízkých by mi nepsal z neznámého čísla, ale zase jsem si říkala, že to asi bude nějaká klientka, co se zapomněla podepsat. Odpovědět se mi nechtělo, nechala jsem to být a šla spát. Jen mi hlavou běželo, že mě asi někdo docela pozorně sleduje.
Tajemné zprávy začínají být až moc osobní
Jenže u jedné SMS to neskončilo. Zprávy začaly chodit každý večer. Vždycky jiná formulace, ale podobný tón, jako by ten člověk věděl, co zrovna dělám nebo jak se mám. Jednou komentář k počasí, jindy poznámka k fotce, kterou jsem ten den dala na Instagram. Pak přišla zpráva: „Pamatuješ si ještě na svůj starý růžový batoh?“ V tu chvíli mi došlo, že tohle není žádný omyl. Ten batoh jsem měla na základce a nikdy jsem o něm nikde nepsala. Partner si všiml, že mi pořád pípá mobil, a začal se ptát, kdo mi píše. Když jsem mu ukázala ty zprávy, moc mu to nevysvětlilo. Mezi námi se objevilo napětí, protože jsem sama nevěděla, co si o tom myslet, a působilo to, jako bych před ním něco tajila.
Rozhodla jsem se, že to nenechám jen tak. Zkusila jsem na to číslo zavolat. Dvakrát to zazvonilo a pak někdo hovor típl. Další pokusy skončily u hlasové schránky. Napsala jsem SMS, ať se představí, že jinak si to číslo zablokuju. Jako odpověď přišlo: „Ještě není čas, nechci ti ublížit.“ Ta věta mě vytočila. Připadala jsem si manipulovaná a zároveň trochu ohrožená. Normálně bych takové číslo asi zablokovala, ale přiznám se, že zvědavost byla větší. Hlavou mi běželo, jestli to není nějaký vtípek od známých nebo bývalý, který se nudí. Jenže nikoho, kdo by byl schopný takhle dlouho něco hrát, jsem si vybavit nedokázala.
Vzpomínky z dětství a mámino podivné ticho
Zlom přišel ve chvíli, kdy mi jednou večer přišla zpráva, ve které byl popsaný náš starý byt u babičky. Konkrétně malý pokoj a modrá deka s medvědem, ve které jsem jako malá spávala. Tu deku jsem měla fakt ráda, ale nikdy jsem o ní nikde nepsala ani o ní nemluvila s někým cizím. V tu chvíli mi bylo úzko. Vzala jsem mobil a jela za mámou. Říkala jsem si, že se tomu třeba zasmějeme, nebo mi pomůže přijít na to, kdo by to mohl být. Ukázala jsem jí zprávy a čekala nějakou reakci. Máma ale úplně zkameněla, zbledla a jen řekla, ať to neřeším, že to bude nějaký blázen. Hned pak změnila téma. A právě to její chování ve mně vyvolalo pocit, že přede mnou něco tají.
Další dny se SMS začaly točit kolem rodiny. Neznámé číslo se ptalo, jestli si pamatuju, že máma byla pár týdnů v nemocnici, když mi byly asi tři roky, a že jsem tenkrát byla víc u babičky a tety. Zakončené to bylo větami typu „něco ti tehdy neřekli“ a „časem pochopíš, proč jsem se ozvala“. V noci jsem kvůli tomu špatně spala. Pořád jsem střídala dvě varianty: že je to nějaký vyšinutý člověk, který si ze mě dělá legraci, nebo že opravdu existuje nějaké rodinné tajemství. Napadla mě i policie, ale přišlo mi trapné jít tam s tím, že mi někdo posílá „jen“ zvláštní SMS. Když jsem to probírala s lidmi kolem sebe, většina mi řekla, ať to číslo prostě zablokuju a neřeším.
Jedna fotka změnila všechno, co jsem znala
Jedno odpoledne mi ale přišla delší zpráva s přiloženou fotkou. Otevřela jsem ji a uviděla mámu, výrazně mladší, jak drží v náručí miminko. To miminko jsem ale nebyla já, to mi došlo hned. Byla tam vidět jiná porodnice, než kterou znám ze svých fotek, a na zadní straně fotky (poslané v SMS přefocené) bylo datum, kdy mi už byly asi tři roky. V textu stálo: „Tohle je den, kdy jsem se narodila já. Tvoje máma mě musela dát pryč.“ Ruce se mi nekontrolovatelně rozklepaly. Vzala jsem klíče, mobil strčila do kapsy a jela rovnou za mámou, bydlíme ve stejném městě. V její kuchyni jsem jí beze slova podala telefon s tou fotkou a zprávou. Máma se na to podívala a rozplakala se. Chvíli nedokázala nic říct, pak přiznala, že když mi byly tři, čekala ještě jedno dítě. Po nátlaku své rodiny ho hned po porodu dala k adopci. Tátovi ani mně o tom nikdy neřekla. Bylo vidět, že je z toho v šoku stejně jako já, že nečekala, že se to po tolika letech vrátí.
Večer mi z toho čísla přišla další, tentokrát hodně dlouhá zpráva. Pisatelka se v ní představila jako Andrea a napsala, že je moje sestra, o tři roky mladší. Napsala, že mě našla přes moje podnikání a číslo na webu. Vysvětlila, že fotku má od své adoptivní mámy, která jí ji dala spolu s papíry k adopci. Na těch papírech byla i fotka mojí mámy z porodnice. Některé detaily o našem starém bytě u babičky a o dece znala z dopisů, které si moje máma po pár letech přes sociální pracovnici s adoptivní rodinou vyměnila. Psala jim tehdy i o mně, o tom, kde bydlíme. Andrea psala, že mi SMS posílala proto, že se bála mi to říct rovnou. Chtěla si nejdřív ověřit, jestli o ní aspoň něco tuším, a zjistit, jak reaguju. Tentokrát jsem neváhala a zavolala jí já. Hlas se mi třásl a rozbrečela jsem se hned po prvním „ahoj“. Došlo mi, že jsem celý život měla sestru, o které jsem nevěděla. Domluvily jsme se, že se sejdeme. Ten večer jsem seděla na gauči s mobilem v ruce, unavená, rozhozená, ale zároveň s úlevou, že ty divné SMS konečně dávají smysl a že za nimi nestojí jen nějaký anonym, ale skutečný člověk z mojí rodiny.
