Článek
Seděl jsem u kuchyňského stolu, děti už byly zalezlé v pokojích a ozýval se jen jejich tlumený smích přes zeď. Před sebou jsem měl notebook, proklikával jsem se zprávami a spíš ze zvyku sjížděl titulky. Mezi politikou a sportem na mě vyskočil článek o důchodové reformě a pod ním odkaz na kalkulačku budoucího důchodu. Chvíli jsem na to jen koukal, pak jsem si řekl, že se podívám, kolik mi jednou asi „hodí“. V hlavě jsem pořád měl ten zažitý pocit, že stát to nějak zařídí. Táta to tak měl taky, nikdy nic neřešil, přišel důchod a prostě se žilo dál. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak.
Jedno číslo, které převrátilo všechny jistoty
Kalkulačka po mně chtěla věk, průměrný příjem, odpracované roky. Něco jsem věděl hned, něco jsem dohledával v mailu a v internetovém bankovnictví. Chvíli jsem u toho brblal, protože mě rozčilovalo, že ani přesně nevím, kolik jsem kde vydělával. Když jsem všechno vyplnil a klikl na „vypočítat“, vyskočilo na mě číslo, které mi v tu chvíli nedávalo smysl. Připadalo mi nějak malé. První reakce byla, že jsem to určitě zadal špatně. Projel jsem to znovu, zkontroloval kolonky, ale vycházelo to pořád stejně. Z obýváku na mě volala manželka, co se tak divím. Řekl jsem jí tu částku nahlas. Ztlumila televizi a najednou bylo ticho. Došlo mi, že jsme oba celý život žili v představě, že ve stáří budeme mít klid, a teď jsme poprvé viděli konkrétní číslo, které tu představu docela narušilo.
Vzal jsem si k ruce papír a začal si psát, kolik měsíčně potřebujeme jen na běžný provoz. Splátka hypotéky, energie, jídlo, internet, pojištění, benzín. K tomu něco na oblečení, základní věci pro sebe a pro manželku. Připsal jsem i léky, protože už teď občas něco beru na tlak a do budoucna to asi lepší nebude. Částky na papíru rychle přibývaly, jeden sloupeček vedle druhého. Když jsem to sečetl, vyšlo mi, že ten vypočítaný důchod by sotva pokryl to nejnutnější, i kdybychom byli jen my dva. A to jsem tam neměl žádné dovolené, opravy v bytě ani větší výdaje. Uklidňoval jsem se tím, že jednou splatíme hypotéku, takže se nám uleví, ale hned mě napadlo, jak rychle jdou ceny nahoru. Najednou jsem si vůbec nebyl jistý, že to opravdu nějak vyjde.
Jak mě máma naučila bát se důchodu
Druhý den jsem byl domluvený, že pojedu za mámou, která je už pár let v důchodu. Cestou do obchodu jsem si víc všímal, co dává do košíku. Brala většinou ty nejlevnější varianty, sahala po akcích, u některých věcí se dívala na cenovky dvakrát. Nikdy si na nic zvlášť nestěžovala, občas jen prohodila, že teď se prostě víc počítá. U pokladny jsem jí nabídl, že nákup zaplatím já, a doma jsem se jí opatrně zeptal, jestli jí důchod stačí. Mávla rukou, že jo, že to jde, ale že na blbosti prostě nejsou peníze. Řekla to lehce, bez nějakého stěžování. Teprve tehdy mi došlo, že spousta starých lidí kolem mě takhle tiše šetří, ne proto, že by je to bavilo, ale protože nemají moc na výběr.
Večer jsme se k tomu s manželkou vrátili. Už to nebyl jen rychlý komentář k jednomu číslu z kalkulačky, sedli jsme si a probrali to vážně. Bavili jsme se o tom, jak jsme celý život tak nějak automaticky spoléhali na to, že se o nás stát postará. Říkali jsme si, že jsme nikdy moc nepřemýšleli nad tím, co bude po šedesátce, protože to se nám zdálo daleko. Máme sice penzijní spoření, oba máme třetí pilíř, ale když jsme si spočítali, kolik by nám to asi dělalo měsíčně navíc, působilo to skoro směšně. Cítil jsem v sobě směs strachu a vzteku. Vzteku na systém, který člověku celý život říká, že má pracovat a odvádět, a pak mu ukáže takové číslo. A vzteku na sebe, že jsem to začal řešit až teď, když už mám větší část pracovního života za sebou.
Když se strach ze stáří stane konkrétní
Další dny jsem si víc všímal starších lidí kolem sebe. V tramvaji, v obchodě, na poště. Viděl jsem paní, která u jogurtů vytáhla z kapsy malý papírek a něco si tam přepočítávala, a pak jeden jogurt vrátila zpátky do regálu, protože byl dražší, než čekala. U pokladny přede mnou stál pán, který z tašky vyndal několik věcí a přehraboval se v nich, aby se vešel do částky, kterou měl nachystanou v ruce. Dřív bych si toho možná všiml jen okrajově nebo bych si řekl, že šetří, protože je zvyklý. Teď jsem v tom viděl ty konkrétní částky z kalkulačky. Docházelo mi, že přesně takhle bych jednou mohl stát u pokladny i já, s léky v košíku a s pocitem, že si nemůžu dovolit něco navíc. Strach ze stáří pro mě přestal být něco obecného, začal jsem si ho spojovat s cenami rohlíků, nájmů a platbami u lékaře.
Nakonec jsme si s manželkou sedli nad náš rozpočet a zkusili jsme ho upravit. Prošli jsme trvalé příkazy, zbytečné služby, menší pravidelné výdaje, kterých jsme si ani nevšímali. Domluvili jsme se, že zkusíme každý měsíc odložit něco navíc, i kdyby to mělo být jen pár stovek. Není to částka, která by nás jednou zachránila, ale připadalo mi důležité aspoň něco dělat. V hlavě jsem si zároveň začal připouštět možnost, že si nechám práci i po dosažení důchodového věku, třeba na zkrácený úvazek, pokud to zdraví dovolí. Ten tíživý pocit z toho všeho úplně nezmizel, pořád tam někde je. Ale změnil se. Už to není jen bezmocné „co s námi bude“, spíš taková ostražitost a vědomí, že se musím starat sám o sebe. A když dnes slyším někoho mluvit o strachu ze stáří, už si pod tím nepředstavuju jen vrásky a hůl, ale přesně vím, co za tím může být.
