Článek
Bylo pozdní dopoledne, seděla jsem u kuchyňského stolu s notebookem a snažila se dohnat práci, protože jsem byla několik dní ve skluzu. V hlavě jsem měla jen deadliny a seznam úkolů, které potřebuji dnes dokončit, abych se necítila provinile. Telefon ležel vedle mě na stole, občas se na něm objevilo nějaké upozornění. Když začal zvonit z neznámého čísla, automaticky jsem ho nechala zvonit. Poslední měsíce mi často volali nějací prodejci energií nebo tarifů, neměla jsem chuť se s někým dohadovat o „výhodnou nabídku“. Když to samé číslo zazvonilo podruhé hned za sebou, zarazila jsem se. Chvíli jsem na displej jen koukala a v břiše jsem cítila nepříjemný tlak. Řekla jsem si, že kdyby to byl telemarketing, nevolají dvakrát po sobě. Zvedla jsem to spíš z pocitu povinnosti – co kdyby se něco stalo – než z opravdové odvahy.
Jeden telefonát a všechno je jinak
Ozval se klidný, ale úplně cizí ženský hlas. Představila se jako sestra z nemocnice a mě okamžitě napadlo, že je to nějaký omyl. Hned se mě zeptala, jestli jsem dcera paní s příjmením mojí mámy. V tu chvíli se mi trochu rozklepala kolena, i když jsem pořád seděla. A pak přišla ta věta, že máma měla infarkt a leží na jednotce intenzivní péče. Najednou jsem měla pocit, že mi ztěžklo tělo, ruce mi ztuhly a jednou rukou jsem se chytila stolu, abych se udržela. První reakce nebyl pláč, spíš úplné prázdno a tiché „cože“. Snažila jsem se sestru hned přerušovat otázkami, které mi přišly racionální: jestli je při vědomí, kam mám jet, jak moc je to vážné. Mluvila jsem trochu moc rychle a přeskakoval mi hlas. Ona odpovídala klidně, stručně, opakovala, že je zatím stabilizovaná. To slovo jsem si v hlavě hned zapamatovala a opakovala si ho, protože jsem měla pocit, že je to jediná jistota, kterou mám.
Jakmile jsem zavěsila, automaticky jsem otevřela kontakty a našla bráchu. Ruce se mi tak třásly, že jsem se dvakrát netrefila a špatně vytočila jeho číslo, i když ho mám uložené a stačilo by zmáčknout jedno tlačítko. Když to konečně zvedl, zněl otráveně, byl v práci a čekal asi něco banálního. Ze mě ale hned vypadlo: „Máma je v nemocnici, měla infarkt.“ V půlce věty se mi zlomil hlas a dál už jsem jen těžce dýchala. Brácha okamžitě změnil tón, ztišil se a řekl, že hned bere auto a jede pro mě. „Buď doma, za dvacet minut jsem tam,“ zopakoval dvakrát. Já mezitím začala chaoticky házet věci do batohu – peněženku, doklady, nabíječku, lahev s vodou, kapesníky. Vůbec jsem nepřemýšlela, jestli to dává smysl, jen jsem měla pocit, že musím být připravená na všechno. Rychle jsem napsala šéfové zprávu, že mám rodinnou nouzi a odcházím, bez dalších detailů. V momentě, kdy jsem to odeslala, mi došlo, jak směšně nepodstatné mi najednou přijdou všechny ty maily a úkoly, které mě ještě před půl hodinou tak stresovaly.
Cesta do nemocnice a první setkání
Cesta autem do nemocnice byla zvláštně tichá. Brácha po pár minutách rádio úplně vypnul, protože nám oběma lezlo na nervy, jak tam hraje něco bezvýznamného. Seděla jsem na sedadle spolujezdce, koukala ven z okna a hlavou mi běžely myšlenky. Vzpomněla jsem si, jak mi máma před pár dny volala a já jí to zrušila s tím, že „teď fakt nemám čas, zavolám ti večer“, a pak jsem to stejně neudělala. Nebo jak jsme se naposledy bavily nepříjemně o penězích a já byla protivná, protože jsem byla unavená. Tyhle vzpomínky se mi vracely pořád dokola a bylo mi z nich špatně. Zároveň jsem cítila, že když se v tom začnu moc pitvat, sesypu se už v autě, a tak jsem se to snažila trochu odsunout bokem. S bráchou jsme si vyměňovali jen krátké, praktické věty: „Zaparkuju v podzemí, tam to znám.“ „Já se půjdu zeptat na příjmu.“ Měla jsem chuť říct: „Mám hrozný strach,“ ale nedostala jsem to přes pusu. Měli jsme oba pocit, že když začneme mluvit o tom, co cítíme, nezvládneme to.
V nemocnici nás přivítala stejná sestra, se kterou jsem mluvila po telefonu. Poznala mě a oslovila mě jménem, což mě trochu uklidnilo, protože jsem měla pocit, že aspoň někdo ví, kdo jsme a proč jsme tady. Odvedla nás na oddělení, kde ležela máma, napojená na přístroje. Ten pohled na ni byl pro mě skoro neúnosný. Byla bledší, hadičky, pípání monitoru, to všechno působilo strašně cize. Přistoupila jsem k posteli, chytila ji za ruku a začala na ni mluvit, i když měla oči napůl zavřené a reagovala jen slabě. Říkala jsem jí úplně jednoduché věty: že jsme tady, že to zvládne, že se domluvíme, až jí bude líp. Vedle mě stál brácha, s rukama strčenýma hluboko v kapsách, mlčel, ale bylo vidět, jak s tím bojuje. Pak nás doktor odvedl do malé místnosti, kde nám vysvětloval, co se stalo a jaký je plán léčby. Překvapilo mě, jak klidně najednou působím. Ptala jsem se na konkrétní věci – jak dlouho musí zůstat na JIPce, co můžeme čekat další dny, co máme zařídit. Najednou jsem přestala panikařit a přešla do režimu „musím fungovat“. Uvědomila jsem si, že je to asi jediný způsob, jak se teď nezhroutit úplně.
Když jsme se večer vrátili domů, byt na mě působil úplně jinak než ráno. Všechno bylo na svém místě, ale měla jsem pocit, že se vracím do prostředí, ve kterém se už necítím stejně jako dřív. Sedla jsem si ke stejnému stolu, u kterého jsem ráno řešila maily a tabulky, a jen jsem na něj koukala. Notebook byl pořád otevřený na polorozdělané práci, ale já neměla sílu ho ani zavřít. Vzala jsem do ruky mobil, kde teď přibylo nové číslo – na oddělení, kde máma leží. Chvíli jsem si ho jen prohlížela a došlo mi, jak zvláštní je, že mě k tak obyčejné věci, jako je víc volat vlastní mámě, musela přivést úplně cizí žena jednou větou do telefonu. V tichu kuchyně jsem si nahlas, spíš šeptem, slíbila, že jestli se z toho máma dostane, už jí jen tak z pohodlnosti neřeknu „teď nemám čas“. Připadala jsem si trochu hloupě, že mi to dochází až teď, ale zároveň jsem věděla, že tohle chci mít v sobě nastavené jinak.
