Článek
Bylo pozdní odpoledne, všichni už byli nervózní, protože se blížil termín odevzdání prezentace pro důležitého klienta. Já jsem se snažila dodělat svůj report a v hlavě jsem už počítala, jestli to stihnu aspoň rozumně včas. V tom se od svého stolu zvedl Petr, postavil se vedle mě a s trochu zoufalým výrazem mě poprosil, jestli bych mu „jen rychle“ nepomohla s jeho prezentací, že to nestíhá a neví si rady s úpravami. Nebylo to poprvé, dělo se to docela často. Byla jsem zvyklá na to, že jsme jeden tým a měli bychom si pomáhat. S Petrem jsme si do té doby navíc docela rozuměli, občas jsme zašli na kafe a bavili se i o osobnějších věcech. Takže mi jeho prosby dřív nepřišly nijak divné. Po krátkém zaváhání jsem si v duchu řekla, že mu pomůžu aspoň na pár minut, a šla jsem k jeho počítači.
Co mi prozradilo jedno bliknutí chatu
Sedla jsem si na jeho židli, on si stoupl vedle a ukazoval mi, kde má prezentaci uloženou. Automaticky jsem chytila myš, abych ten soubor otevřela. V rohu obrazovky začala vyskakovat oznámení z firemního chatu. Nejdřív jsem to ignorovala, protože to tak dělám i u sebe, ale jedno z těch oznámení mě trklo. V náhledu bylo moje jméno a věta: „Tak co, už to za tebe zase dělá Verča?“ Zůstala jsem s rukou na myši stát a měla jsem pocit, že koukám na něco, co jsem vlastně vidět nechtěla. Najednou jsem se cítila strašně nepatřičně a měla pocit, že tam nemám co dělat.
Petr si všiml, že jsem se zasekla, a automaticky se natáhl k myši, aby to okno s chatem minimalizoval. To mě ještě víc znejistilo. Řekla jsem mu, ať to nechá, že jsem to stejně zahlédla. Chvíli jsem váhala, protože normálně bych do cizího chatu nešla, ale když jsem tam viděla přímo svoje jméno, bylo mi jasné, že se to týká mě. Potřebovala jsem vědět, jestli jsem tu větu špatně nepochopila. Klikla jsem na ikonku chatu a otevřela konverzaci mezi ním a dalším kolegou. Četla jsem o „osobní asistentce Verče“, která „zachraňuje zadky“ a „neumí říct ne“. Rychle jsem projela zprávy o něco výš a podle dat i podobných vtípků bylo vidět, že to není jednorázová narážka, ale něco, co se opakuje. Z kontextu bylo jasné, že tím myslí mě a že to není myšlené hezky. Viděla jsem věty o tom, jak vždycky přijdu, když zamávají, a jak „se to dá krásně využít“. V tu chvíli mi úplně ztuhlo tělo. Došlo mi, že moje ochota pomáhat je pro ně jen materiál na vtipy.
První chvíle, kdy jsem řekla dost
Chvíli jsem tam jen seděla a koukala na monitor. Petr stál vedle mě a začal mumlat něco o tom, že to „jen kluci blbě přeháněli“ a že to „nemám brát vážně“. V hlavě mi ale běželo něco jiného. U nás v práci se pořád mluví o týmové spolupráci, o respektu a podpoře, a mezitím si kolegové píšou tohle. Cítila jsem směs vzteku, zklamání a trapnosti, že jsem si toho nevšimla dřív. Uvědomila jsem si, že kdybych teď dělala, že se nic nestalo, vlastně bych jim to potvrdila. Zhluboka jsem se nadechla a řekla si, že to nenechám být, i když mi při té představě bylo úzko.
Otočila jsem se na Petra a klidně, ale pevně jsem mu řekla, že přesně kvůli tomu už mu takhle pomáhat nechci. Že mě mrzí, jak mě bere jako samozřejmost a ještě to řeší za mými zády. On začal vysvětlovat, že to byl „jen humor“ a že mě má vlastně rád, proto se na mě obrací. V tu chvíli mi to znělo strašně průhledně a urážlivě. Řekla jsem mu, že chápu, že má teď před sebou důležitého klienta, ale že ta prezentace je jeho odpovědnost. Že za něj nemůžu pořád na poslední chvíli hasit průšvihy. Dodala jsem, že pokud bude chtít s něčím pomoct, má si říct včas a normálně, ne mě zneužívat na poslední chvíli a dělat si z toho srandu s ostatními. V jednu chvíli prostě ztichl, kývl, že „OK, chápe“, a já se zvedla od jeho počítače, aniž bych tu prezentaci jakkoli otevřela.
Když se vztah změní na kolegiální odstup
Vrátila jsem se ke svému stolu, ale na práci jsem se soustředila jen napůl. V hlavě se mi to pořád přehrávalo dokola. Byla ve mně směs naštvání, zklamání a taky zvláštního studu, že jsem to nechala zajít tak daleko. Přemýšlela jsem, jestli to mám řešit i s vedoucím, ale došlo mi, že pro mě je teď důležitější nastavit si hranice přímo s Petrem. Sama sobě jsem chtěla dokázat, že nemusím všechno zachraňovat, abych měla pocit, že jsem užitečná. Následující dny jsem si dávala pozor, jak na jeho prosby reaguju. Když za mnou přišel s nějakým „jen rychlým dotazem“, odpovídala jsem mnohem zdrženlivěji. Často jsem říkala, že mám vlastní práci a že mu můžu maximálně poradit po mailu, až budu mít hotovo. Cítila jsem mezi námi napětí, ale zároveň i zvláštní úlevu, že už automaticky nereaguju na každou prosbu.
Po pár týdnech jsem si všimla, že se něco změnilo. Petr začal víc mluvit s ostatními. Když něco nestíhal, slyšela jsem ho, jak jde za šéfem nebo za jiným kolegou, ne rovnou za mnou. Občas jsem zaslechla, jak s vedoucím řeší rozložení práce, nebo to zmínil na poradě. Potvrdilo mi to, že moje reakce měla smysl, i když byla nepříjemná. Náš vztah se posunul do formálně zdvořilé roviny. Už spolu neprobíráme osobní věci, ale umíme normálně mluvit o práci a to mi vlastně stačí.
Od té doby mám, kdykoli si sedám k cizímu počítači, v sobě vždycky trochu opatrnosti. Zároveň jsem ale ráda, že mě tahle zkušenost donutila víc si vážit svého času a energie. Přestala jsem mít potřebu být za každou cenu „ta hodná“, která všechno zvládne a každému pomůže. Když si na tu scénu s otevřeným chatem vzpomenu, pořád se mi stáhne žaludek. Zároveň to pro mě byl moment, kdy jsem si poprvé vědomě nastavila hranice v práci a nepřizpůsobila se jen proto, aby mě měli ostatní rádi. A to je něco, co už nechci měnit.
