Článek
Když jsem to ráno šla do kanceláře, měla jsem zvláštní pocit. Na rameni jsem měla novou kabelku, kterou jsem si koupila po pár náročných měsících v práci i doma. Na moje poměry byla dražší a pořád jsem v hlavě počítala, jestli to fakt „stálo za to“. V šatně jsem si ji ještě jednou prohlížela v zrcadle a přemýšlela, jestli není moc výrazná a jestli si lidi nebudou myslet, že machruju. Pak jsem si řekla, že je to prostě moje věc, hodila ji na rameno a šla s ní do kuchyňky pro kafe, jako by nic.
Když otázka na cenu zabolí víc
V kuchyňce už stála kolegyně, se kterou se vídáme skoro denně. Nejsme kamarádky, ale normálně se bavíme. Vím, že je dost přímočará a ráda má přehled. Sotva jsem vešla, kabelky si všimla, natáhla se k ní a vzala ji do ruky, aniž by se zeptala. „Ty jo, ta je pěkná,“ řekla nahlas. Nestihla jsem ani poděkovat a už z ní vypadlo: „A kolik stála?“ U toho se ještě podívala po očku na dvě další kolegyně u stolu. Zrudla jsem, ztuhla a v hlavě mi naskočilo jediné: takhle přímo se na peníze neptá.
V tu chvíli jsem úplně nevěděla, co dělat. Mám říct pravou částku? Nebo se tomu nějak vyhnout? Přemítala jsem, jak jsem si na ni fakt šetřila a že mi dělá radost, ale zároveň jsem nechtěla vypadat, že rozhazuju. Nakonec jsem řekla nižší částku, než byla ta opravdová, a ještě jsem k tomu dodala něco jako: „Byla ve slevě.“ Doufala jsem, že to celé tím utnu a bude klid. Kolegyně ale pronesla: „No, i tak je to pálka. Já bych za kabelku tolik nedala,“ a vrátila mi ji. Bolelo mě to víc, než bych čekala, a najednou jsem se cítila provinile, jako bych udělala něco špatného.
Jedna věta kolegyně, druhá od partnera
U stolu jsem se pak nedokázala soustředit na práci. Pořád jsem si přehrávala ten rozhovor. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem se nechala takhle zatlačit a ještě jsem kvůli cizímu názoru lhala o ceně vlastní věci. Cítila jsem se ze sebe zklamaná. Když jsem šla později k tiskárně, jiná kolegyně si kabelky taky všimla. Jen se usmála a řekla: „Hezká kabelka, sluší ti.“ A tím to skončilo, žádné vyptávání. Ten rozdíl byl znatelný.
Večer doma jsem to nevydržela a začala jsem partnerovi všechno vyprávět. Popisovala jsem mu, jak mi bylo trapně, jak jsem se tam cítila nejistě a vymýšlela si, jen abych nevypadala špatně. On se na mě podíval a řekl: „Ale ty na takovou otázku vůbec nemusíš odpovídat. Klidně můžeš říct, že je to pro tebe osobní.“ V první chvíli mi to znělo drze. Jsem zvyklá být ta „hodná holka“, co vždycky odpoví a snaží se nikoho neurazit. Jenže čím víc jsme o tom mluvili, tím víc mi docházelo, že se pořád omlouvám za něco, za co se vlastně omlouvat nechci.
Poprvé jsem si v práci ustála hranice
O pár dní později jsem šla zase do kuchyňky, se stejnou kabelkou na rameni. Kolegyně tam byla znovu. Mrkla na mě a před ostatními prohodila, že dneska vypadám nějak „draze“ a jestli už sháním další „luxusní úlovky“. Napůl v legraci, ale bylo jasné, kam míří. Začala se zase vyptávat, kolik co stálo, a čekala, že zareaguju jako minule. Tentokrát jsem se nadechla, vzpomněla si na rozhovor doma a klidně řekla: „Hele, o penězích a cenách se mi moc mluvit nechce, je to pro mě spíš soukromé.“ Chvilku nic neříkala, viděla jsem, že ji to zaskočilo, protočila oči, něco zamumlala a změnila téma. A mně se tak ulevilo, že jsem ani nepotřebovala, aby to pochopila.
Když jsem si večer kabelku ukládala do skříně, už jsem v sobě neměla ten původní pocit viny. Došlo mi, že je v pořádku si občas něco koupit jen proto, že chci. Nemusím u toho nikomu vysvětlovat svůj rozpočet ani se obhajovat. Zároveň jsem si uvědomila, že celá tahle situace byla mnohem víc o mých hranicích než o samotné kabelce. Že nemusím odpovídat na každou otázku jen proto, že ji někdo položí, a že mám právo říct: „To už je pro mě osobní.“ Není to nic velkého, ale pro mě to byl malý krok k tomu, abych se za sebe dokázala víc postavit i v úplně obyčejných situacích.
