Článek
Šla jsem tehdy do bazaru spíš z nudy. Měla jsem asi čtyřicet minut mezi prací a večerní schůzkou a nechtělo se mi sedět sama v kavárně s mobilem v ruce. Bazar byl kousek od kanceláře, takový ten typ, kde se prodává všechno od hrnků po bundy. Hned u vchodu visela na háčku kožená kabelka, jednoduchá, černá, přesně ten typ, po kterém jsem pokukovala už dlouho. Poprosila jsem prodavačku, jestli mi ji může podat. Řekla, že je prý z pozůstalosti po nějaké starší paní, a hned sama navrhla nižší cenu. Nebyla to žádná životní koupě, ale vypadala zachovale a mně se nechtělo obcházet další obchody. Nakonec jsem si řekla, že za ty peníze je to dobrý kompromis, zaplatila a šla domů.
V zapomenuté kapse čekalo malé tajemství
Doma jsem kabelku položila na stůl vedle té staré, která už měla ošoupané rohy a utržené ucho. Rozepnula jsem všechny zipy a začala si přendávat věci, abych zjistila, jak se mi do ní vlastně vejde celý můj každodenní chaos. U nových i starších věcí mám ve zvyku projít všechny kapsy, spíš z praktických důvodů – jestli někde není díra nebo nepárá švy. U jedné vnitřní kapsičky jsem si všimla, že zip jde trochu ztuha. Strčila jsem dovnitř prsty a nahmátla něco tvrdšího, co nešlo hned vytáhnout. Chvíli jsem se snažila to dostat ven, než jsem z toho rohu vytáhla složený, zažloutlý papír. První, co mě napadlo, bylo, že je to starý účet nebo nějaký nákupní seznam.
Rozložila jsem ho jen napůl a hned mě zarazilo, že je to psané rukou. Nahoře datum: 15. července 1997. V tu chvíli jsem znejistěla. Držela jsem v ruce cizí dopis a cítila jsem se, jako bych zasahovala do něčího soukromí. Napadlo mě, jestli bych ho neměla prostě zase složit a dát stranou, že mi po něm nic není. Zároveň jsem ho ale už měla roztažený na stole a ten časový odstup skoro třiceti let z něj dělal spíš starý dokument než něco aktuálního. Nakonec jsem si uvařila čaj, sedla si ke stolu, papír uhladila a řekla si, že když už jsem ho našla, tak si ho přečtu. Aspoň jednou.
Cizí příběh z devadesátek na mém stole
Dopis začínal „Milá Jano,“ a byl od nějaké Hany. Psaný modrým perem, místy s přeškrtanými slovy a trochu křivým písmem. Hana psala o tom, že se stěhuje do jiného města, že má prvního vážnějšího přítele a že jí chybí, jak spolu s Janou chodily na střední do školy. Bylo z něj cítit, že se jim jejich cesty rozcházejí, ale že se tomu obě snaží nějak rozumět. Nejvíc mě ale zaujaly ty detaily: zmiňovala, jak stojí fronty u telefonní budky, jak čeká na odpověď na dopis, protože „maily stejně skoro nikdo nemá“, a plánuje, kdy si budou volat, aby to bylo levnější. Uvědomila jsem si, že té Janě mohlo být tehdy kolem dvaceti, tedy zhruba tolik, kolik je teď mně. Jen o generaci dřív. A pořád jsem přemýšlela, jestli ta kabelka patřila Janě, nebo třeba někomu z její rodiny, kdo ten dopis jen náhodou strčil do vnitřní kapsy a zapomněl na něj.
Když jsem dopis dočetla, vzala jsem automaticky do ruky mobil. V hlavičce bylo město a příjmení, tak jsem to zadala do vyhledávače a zkusila k tomu přidat „Hana“ i „Jana“. Vyjelo několik profilů na sociálních sítích, pár odkazů na výsledky z různých závodů a staré diskusní příspěvky, ale nic, co by mi dalo jistotu. Jen jsem odhadovala věk podle fotek a nějakých zmínek o dětech nebo práci. Chvíli jsem přemýšlela, že někomu napíšu: „Našla jsem váš dopis v kabelce z pozůstalosti, nechcete ho zpátky?“ Zároveň mi to ale přišlo strašně vlezlé. Představila jsem si sebe, kdyby mi najednou někdo připomněl něco, na co jsem už dávno zapomněla nebo to nechtěla otevírat. Nakonec jsem telefon odložila a řekla si, že nemám právo jim lézt do života jen proto, že jsem náhodou otevřela špatnou kapsu.
Starý dopis mění pohled na moji přítomnost
Dopis jsem pak pečlivě složila zpátky, ale už jsem ho nevrátila do kabelky. Dala jsem ho do zásuvky pracovního stolu. Celý večer jsem na něj myslela. Ne ani tak na ten konkrétní obsah, spíš na to, jaké to asi bylo prožívat přátelství, vztahy a hádky bez neustálých zpráv, notifikací a sdílených fotek. Když jsem si vzpomněla na svoje dospívání, vybavily se mi první chaty, ICQ statusy a nekonečné historie konverzací, které se dají kdykoli otevřít. Oni měli pár listů papíru, které mohly skončit v nějaké skryté kapse kabelky a nikdo o nich desítky let nevěděl.
Druhý den ráno jsem si tu „novou“ kabelku vzala do práce. Působila úplně obyčejně, nikoho by nenapadlo, co jsem v ní našla. Když jsem do ní během dne sahala pro klíče nebo peněženku, vždycky jsem si na Hanu a Janu vzpomněla. Na jejich cesty do školy, na lepicí známky na obálkách, na telefonní budky, které už skoro neexistují. Uvědomila jsem si, jak snadno věci měníme a vyhazujeme, aniž bychom přemýšleli, co pro nás znamenaly. Ta kabelka je teď prakticky moje, nosím v ní svoje současné věci, ale někde v šuplíku mám složený cizí dopis, který mě na chvíli zastavil a přiměl přemýšlet o tom, jak rychle umíme zapomenout. Někdy náhodou najdeme zapomenutou věc a vybaví se nám vzpomínky na dobu, kterou jsme sami nezažili.
