Článek
Seděla jsem večer u počítače, bezmyšlenkovitě projížděla Facebook a mezi fotkami dětí kamarádek a reklamami na dovolené na mě vyskočila nabídka z jedné bazarové skupiny s oblečením. Jedna paní tam prodávala spoustu věcí za směšné částky, skoro všechno po stovce. Zaujal mě inzerát na khaki bundu „jako novou“ za sto korun. Přesně něco, co bych potřebovala na chatu a na venčení psa, aby mi nebylo líto, když ji někde odřu nebo zamažu. Nechtělo se mi dávat dva tisíce za novou bundu jen na „prasení“, takže mi to přišlo jako rozumný kompromis. Pod fotkou byly dva komentáře, kde ji jiné holky chválily jako spolehlivou prodávající, tak jsem jí hned napsala zprávu. Domluvily jsme se na platbě předem, poslala mi číslo účtu a celé to působilo normálně.
Platba předem a napjaté čekání na balík
Druhý den ráno jsem jí poslala peníze. Když jsem potvrdila platbu v internetovém bankovnictví, na chvíli mě znervóznělo, že vlastně nemám žádnou jistotu. Ale na profilu měla rodinné fotky, psa, děti, statusy o pečení buchet. Říkala jsem si, že taková ženská mě přece nebude chtít natáhnout kvůli stovce. Napsala mi, že hned druhý den balíček podá na poště jako obyčejný balík, a večer mi poslala fotku podacího lístku. To mě uklidnilo, měla jsem pocit, že se všechno vyvíjí tak, jak má. Celý týden jsem pokaždé zpozorněla, když jsem slyšela pošťačku u baráku, a v hlavě si představovala, jak v té „nové“ bundě pobíhám po zahradě a je mi jedno, když si ji odřu o dřevo nebo pocákám barvou.
Když balíček konečně přišel, otevřela jsem ho hned v předsíni, ani jsem si nesundala boty. Byla jsem zvědavá, jak moc jsem trefila velikost a jestli mi bude slušet barva. Sotva jsem rozstřihla igelitovou obálku, ucítila jsem silný zatuchlý, sladko-kyselý zápach. Přesně takový, jako když něco leží dlouho ve vlhku a nikdo to nevětrá. Vytáhla jsem bundu ven a v tu chvíli mi bylo jasné, že je něco špatně. Místo pěkné khaki bundy z fotky jsem držela v ruce vybledlý kus látky někde mezi zelenou a šedou, se žmolky, chlupy a zašlými fleky na rukávech. Zkusila jsem zip, ale zasekl se v půlce a dál nejel. Když jsem ji obrátila na ruby, všimla jsem si rozpárané podšívky u švu.
Když fotky a realita nesedí dohromady
Sedla jsem si s tou bundou na gauč a otevřela si znovu původní inzerát, abych si ověřila, jestli jsem slepá, nebo jestli mě někdo opravdu napálil. Na fotkách byla bunda mnohem světlejší, hladká, bez viditelných fleků, vypadala skoro jako nová. V popisku stálo „nošená minimálně, stav 1A“. Čím déle jsem se na ty fotky dívala, tím víc mi docházelo, jak velký rozdíl to je. Napsala jsem prodávající slušnou zprávu, že bunda neodpovídá popisu a že je v horším stavu, než jsem čekala. Vyfotila jsem fleky, zip i tu rozpáranou podšívku a všechno jí poslala. V tu chvíli šel kolem manžel, nakoukl mi přes rameno a uchechtl se: „Za stovku sis koupila překvapení, cos čekala?“ Nebyla to zrovna věta, kterou bych chtěla slyšet, ale vystihovalo to situaci.
Odpověď od prodávající přišla až večer a její tón mě docela překvapil. Napsala, že „je to jen můj názor“, že je to prostě nošená bunda a že v pravidlech skupiny je jasně napsané „bez záruky, zpět neberu“. Tvrdila, že fotky nijak neupravovala a že ty fleky jsem si klidně mohla udělat sama při rozbalování nebo praní. To mě dost naštvalo, protože jsem ji ani nepodezírala ze záměrného podvodu, jen jsem chtěla, aby uznala, že popis byl dost nadnesený. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to mám začít řešit ve skupině veřejně, přidat fotky a varovat ostatní. Ale pak jsem si představila všechny komentáře, hádky a vysvětlování kvůli stovce a vůbec se mi do toho nechtělo. Nakonec jsem jí napsala jen, že mě to mrzí a že bych příště ocenila upřímnější popis.
Smradlavá bunda jako nechtěný životní kurz
Ještě ten večer jsem bundu hodila do pračky s hodně práškem a aviváží a doufala jsem, že aspoň ten zápach trochu zmizí. Po vyprání na tom byla o něco líp, ten nejhorší smrad zmizel a fleky byly o trochu méně nápadné, ale rukávy byly pořád zašlé a zip se zasekával na stejném místě. Chvíli jsem zvažovala, že ji odnesu ke švadleně, ale když jsem si v hlavě spočítala, kolik by stála výměna zipu a nějaké úpravy, vycházelo to na několik stovek. Představa, že do téhle bundy dám víc peněz, než kolik mě stála, mi přišla absurdní. Rozhodla jsem se, že si ji nechám jako „pracovní“ – na štípání dříví, malování nebo jiné činnosti, kde mi nebude líto, že vypadá hrozně.
Pár dní nato jsem ve stejné skupině narazila na příspěvek jiné holky, která si stěžovala na úplně stejnou prodávající a popisovala skoro stejnou zkušenost. Pod fotkou měla taky bundu, která vypadala úplně jinak než na inzerátu. Do komentáře jsem jí napsala svoji zkušenost, přidala pár detailů, aby věděla, že v tom není sama, ale dál jsem to neřešila. V tu chvíli jsem to v sobě nějak uzavřela a brala to jako zkušenost. Od té doby jsem v podobných „výprodejích“ mnohem obezřetnější, víc se dívám na detailní fotky, ptám se na vady a nebojím se být otravná, i když jde jen o pár korun. A kdykoli teď v té bundě běhám po zahradě, spíš se tomu usmívám a připomínám si, že některé věci jsou levné prostě proto, že za moc nestojí – a že i levná zkušenost může být docela poučná.
