Článek
Seděl jsem v pátek večer doma v paneláku na kraji města, takový ten klasický konec týdne, kdy člověk už sotva myslí. V práci to bylo náročné, hlava plná věcí a představa, že ještě budu stát u sporáku, mě úplně odrazovala. Otevřel jsem aplikaci, vybral si jídlo, zaplatil kartou, i s dopravou, jako vždycky. Ani mě nenapadlo, že by mohlo jít o něco komplikovanějšího, prostě rutina. Pak jsem sledoval objednávku v aplikaci a viděl, jak se kurýr zpožďuje, asi o dvacet minut. Napadlo mě, že pátek bývá masakr, tak jsem to neřešil. Když konečně zazvonil domovní zvonek, vzal jsem si klíče a sešel dolů k vchodu. Náš výtah se často seká, tak jsem ho nechtěl nutit jezdit nahoru a riskovat, že se tam s jídlem někde zasekne.
Kurýr vytahuje „doplatek“ a něco nesedí
Před vchodem stál mladší chlápek s termotaškou přes rameno. Bylo vidět, že má už dost, foukal studený vítr, on tam stál v bundě, tvářil se trochu otráveně, ale nijak agresivně. Otevřel tu svou termotašku, podal mi papírovou tašku s jídlem a já jsem mu automaticky poděkoval. V tu chvíli ale skoro mezi řečí dodal, že je tam ještě nějaký „doplatek za doručení v hotovosti“, prý dvacet korun. Zarazilo mě to. V hlavě mi naskočila ta částka z aplikace a já si byl dost jistý, že jsem viděl konečnou cenu včetně dopravy. Sáhl jsem po mobilu, jako bych si chtěl potvrdit, že mi nehrabe, a začal jsem v objednávce hledat detaily.
Ukázal jsem mu na displeji částku i položku za doručení a zeptal se ho, odkud se ten doplatek bere. Nebyl jsem ani útočný, spíš zvědavý a trochu zmatený. On začal něco mumlat o tom, že aplikace to počítá blbě, že se to někdy nenapočítá správně a že my zákazníci tyhle věci vlastně vůbec nevidíme. Působil dost nejistě, jako by neměl v ruce žádný jasný argument. Spíš to vypadalo, že se mi to snaží nějak zpětně vysvětlit. V tu chvíli mi došlo, že nejde o žádný oficiální doplatek, ale o jeho způsob, jak si zkusit říct o dvacku navíc. Nešlo ani tak o tu částku, ale o to, jak to celé podal.
Říct si o spropitné, nebo manipulovat?
Řekl jsem mu klidně, že stejně u sebe nemám hotovost, což byla pravda, a že kdyby chtěl spropitné, je fér to říct na rovinu. Ne jako povinný „doplatek“, který se tváří oficiálně. Vysvětlil jsem mu, že nechci platit nic, co není v účtence, zvlášť když jsem v aplikaci viděl konečnou cenu. On se při tom zatvářil dotčeně a hned vytáhl argument, že mu firma neproplácí benzín a že lidi většinou něco přihodí. V tu chvíli jsem v sobě cítil směs pochopení a naštvanosti. Umím si představit, jak mizerné můžou být podmínky pro kurýry, zároveň jsem ale měl pocit, že mě zkouší dotlačit k něčemu, co nechci. Stál jsem si za tím, že takhle se to prostě nedělá, a řekl jsem mu to klidně, ale napřímo.
Nakonec jsem si od něj vzal tašku s jídlem, stručně poděkoval a otočil se ke schodům. Celá scéna mi už byla nepříjemná a chtěl jsem ji ukončit. On nic dalšího neříkal, jen se díval, tak jsem mu ještě kývl na rozloučenou. Vešel jsem do vchodu a začal za sebou přivírat dveře. V hlavě jsem se už snažil myslet na to, co mám v tašce, jaký mám hlad a že se konečně najím. Měl jsem pocit, že je to tím vyřízené, žádná velká hádka, jen drobná neshoda, která skončila.
Jedna věta, která mě zasáhla víc než dvacka
Ve chvíli, kdy se dveře skoro dovřely, slyšel jsem přes sklo jeho hlas: „Hlavně že máte na ty drahý jídla, ale dvacku navíc nedáte…“ Úplně mě to zarazilo. Zůstal jsem stát s rukou na klice a přemýšlel, jestli ty dveře zase otevřít a něco mu na to říct. Něco ve smyslu, že to nebylo fér, že mě vůbec nezná a že tyhle soudy fakt nesnáším. Zároveň ve mně ale narůstal pocit, že jestli se do toho ještě jednou pustím, jen to zbytečně vyhrotím a stejně si neporozumíme.
Cítil jsem vztek, protože tou větou mě shodil a udělal ze mě lakomce, který si objedná drahé jídlo a hádá se o dvacku. Zároveň se ale ozval i zvláštní pocit viny, který jsem si neuměl úplně vysvětlit. Věděl jsem, že jsem měl pravdu a že po mně chtěl něco, co nebylo v žádné účtence. Přesto jsem nad tím pořád přemýšlel, jestli jsem nemohl být milejší nebo empatičtější. Nakonec jsem dveře tiše dovřel, vyšel po schodech do bytu, odemkl a odnesl tašku do kuchyně. Při vybalování jídla jsem si v hlavě přehrával celou situaci. Uvědomil jsem si, jak těžké je najít hranici mezi tím být solidární a nenechat si skákat po hlavě. A že i kvůli obyčejným dvaceti korunám si člověk někdy musí ujasnit, kde ty svoje hranice vlastně má.
