Článek
Už pár let beru Silvestra jako něco mezi svátkem a brigádou. S partnerkou jsme domluvení na tom, že pro nás je to normální pracovní den: půlnoc trávíme každý jinde a společně si přiťukneme až prvního ledna ráno, když se vracím domů. V aplikaci vidím už od odpoledne červené zóny a hlášky o zvýšené poptávce, což pro mě znamená jediné – bude to dlouhá noc, ale dobře zaplacená. Když večer zapnu auto a režim řidiče, notifikace naskakují hned po sobě. V hlavě mám jenom to, kolik asi vydělám, a říkám si, že to zase nějak přetrpím, jako každý rok. Vždycky si u toho připadám trochu mimo, protože zatímco ostatní plánují, kam na půlnoc, já řeším, kdy si dám první pauzu na kafe.
Opilé silvestrovské jízdy plné cizího soukromí
První větší jízda je parta mladých z centra. Už když nastupují, je jasné, že mají dost vypito. Je jich plné auto, smějí se, překřikují a jeden z nich se mě hned ptá, kolik si takhle v noci asi vydělám a jestli mě to uživí. Další se zajímá, kde bydlím a proč to vlastně dělám. Chovají se, jako bychom se znali roky, nemají ostych ani potřebu si hlídat, co říkají. V půlce cesty jeden z nich vytáhne telefon, pustí si kamaráda na hlasitý odposlech a začne mu do něj diktovat přesnou adresu, patro, kde mají doma náhradní klíče a že když se rozdělí, má tam na ně počkat. Sedím za volantem, poslouchám ty detaily a uvědomuju si, že vůbec nevnímají, že jim to všechno říká cizí člověk, který o nich nic neví.
Krátce po půlnoci beru z boční ulice u jednoho baru samotnou holku. Má jen šaty, bez kabátu, ruce se jí lehce třesou a je vidět, že má upito, ale úplně mimo není. Jakmile se zavřou dveře, vydechne a po pár minutách mi začne vyprávět, že z večírku odešla kvůli příteli, který se opil a začal na ni řvát před ostatními. Mluví rychle, skáče z jednoho detailu do druhého, ukazuje mi zprávy z chatu, kde se hádají, a ptá se mě, co si o tom myslím, jako bych byl kamarádka, ne řidič. Když přijedeme k jejímu domu, řekne mi kód ke vchodu, jen tak, bez zaváhání. Poprosí mě, ať chvilku počkám, kdyby tam třeba přítel číhal, nebo kdyby jí hned volal a ona se necítila v bezpečí. Souhlasím a zůstávám stát před barákem, dívám se na dům a čekám, až mi přes aplikaci napíše, že je v pohodě. V tu chvíli si mnohem víc uvědomím, jak moc mi najednou věří, jen proto, že sedím za volantem.
Když vám v autě svěřují úplně všechno
K ránu už bývají lidi po silvestrovské noci spíš unavení. Beru dva kluky, kteří nastupují u klubu a ještě venku se hádají o peníze a podnikání. V autě v tom pokračují, jeden vysvětluje druhému, jak má „perfektní systém“, jak je potřeba jen vydržet a že mu to určitě vyjde. Mezi řečí mi začne říkat, kolik má na účtu, jaké má dluhy a jak ho jednou někdo napálil. Přijde mu úplně normální to probírat přede mnou, jako by mě tam ani neviděl. Pak vytáhne kartu, přímo přede mnou si ji vyfotí do mobilu a nahlas čte čísla kamarádovi, který zůstal v baru, aby jeho kartou doplatil účet. Já sedím za volantem a v hlavě mi jede myšlenka, že kdybych byl jen trochu jiný typ člověka, měl bych k dispozici všechno, co bych potřeboval na pořádnou zlodějinu. On to ale vůbec neřeší, jen mávne rukou, že „stejně je to jen karta“.
Kolem páté ráno už jsem utahaný. Ulice se vyprazdňují, ohňostroje už skončily, zbylí lidi spíš potichu klopýtají domů. Beru ještě jednoho staršího pána. Nastoupí, slušně pozdraví a po pár větách o tom, jaký měl večer, přejde úplně plynule k tomu, že je po rozvodu a že je doma sám. Říká, že Silvestra nesnáší, protože mu připomíná, co všechno se mu rozpadlo, a že by nejradši to datum vymazal z kalendáře. Neptám se, jen občas něco řeknu, spíš poslouchám. Vidím ho poprvé v životě a je mi skoro jasné, že už ho nikdy neuvidím, ale on přesto mluví o docela těžkých věcech, jako by o nic nešlo. Když vystoupí, popřeje mi hodně štěstí v novém roce a zabouchne dveře. Ve mně zůstane zvláštní smutek a pocit, že jsem za jednu noc slyšel víc příběhů z cizích životů než za celý měsíc.
Když jedu domů, v hlavě se mi ty jízdy míchají dohromady. Vzpomínám si na hesla od zvonků, na vyprávění o tom, kdy jsou lidi doma a kdy nikdo, na spory o peníze, nevydařené vztahy, rozchody a rozvody. Dochází mi, že ve stavu opilosti pro spoustu lidí přestává existovat hranice mezi soukromím a cizím člověkem, který je jen na chvíli odveze z bodu A do bodu B. Na jednu stranu jsem za tu důvěru vděčný a mám dobrý pocit z toho, že je dovezu v klidu domů a že se díky mně možná vyhnou horším situacím. Na druhou stranu mě docela děsí, jak moc bezbranní tímhle způsobem jsou a jak samozřejmě berou, že ten za volantem bude vždycky ten hodný. Když pak ráno odemykám dveře od bytu, říkám si, že největší zodpovědnost téhle práce není jen v řízení, ale v tom, co všechno se člověk dozví a s čím se musí naučit zacházet.
