Článek
Už když se lyžák řešil, v hlavě jsem byla spíš u toho, s kým budu na pokoji, než u toho, jestli tam budou dobré sjezdovky. Lyžování mě nikdy extra nebavilo, jela jsem hlavně proto, že jeli všichni. Rodiče pořád opakovali, ať si to užiju, že na to budu jednou vzpomínat. Já jen doufala, že neskončím s holkama, se kterýma se nemám moc o čem bavit. Nakonec mě dali na pokoj s Terezou a dalšími dvěma holkami, které patřily spíš k té víc cool a hlasitější části třídy. První dva dny vypadaly přesně tak, jak jsem čekala – dopoledne svah, kde jsem se nějak odlyžovala v prostřední skupině, odpoledne hry, večer společenská místnost. Nebylo to nic špatného, ale ani nic, kvůli čemu bych byla nadšená.
Když nuda na chatě přeroste v plán
Na chatě se dost rychle vytvořily skupinky. Kluci obsadili jeden pokoj, kde se pořád něco dělo, a kolem toho se motala půlka holek. Někdo pořád něco vymýšlel, hrály se karty, řešily se drby, probíraly se učitelky. Já jsem byla spíš ta, co sedí na kraji postele, poslouchá a víc pozoruje, než aby určovala, co se bude dít. Večer po programu byla chvíle, kdy učitelé seděli v jídelně, pili čaj, něco si zapisovali, jen občas někdo prošel chodbou. Nebyl to úplně volný režim, ale bylo znát, že to hlídání je spíš jen napůl. Všichni byli tím denním rozvrhem trochu otrávení a hlavně kluci začali řešit, čím to oživit, aby se o tom pak dalo ve škole vyprávět.
Jednou večer po večeři se ke mně na chodbě naklonil Martin a potichu řekl, ať kolem desáté přijdeme s holkama k nim na pokoj, že něco má. Tereza se toho hned chytla a začala plánovat, jak se proplížíme, aby nás nikdo neviděl. Já jsem v sobě cítila směs zvědavosti a odporu, ale představa, že zůstanu sama na pokoji, zatímco ostatní budou mít společnou historku, byla horší. Učitelé měli zrovna nějakou poradu o zítřejším programu a po chodbách tolik nechodili. Domluvily jsme se, že po večerce počkáme, až utichnou kroky, a pak prostě rychle přeběhneme. Vypadalo to nevinně – prostě jen „zakázaný“ večerní pokec na klučičím pokoji.
Večer s vínem, který se zvrhne
U kluků na pokoji vytáhl Martin z batohu láhev a prohlásil, že je to jen slabé víno, ať se nebojíme. Nalévali nám ho do plastových kelímků, všichni šeptali a tvářili se strašně dospěle. Chvíli jsem ho jen tak po malých doušcích upíjela a spíš sledovala ostatní. Zábava se rychle zvrhla v klasické procházení mobilů – trapná videa ze školy, kdo kde upadl, kdo se kde zesměšnil. Smáli jsme se, ale místy to bylo takové nucené, jako by se někteří smáli jen proto, aby nebyli ti, co kazí náladu. Všimla jsem si pár pohledů, které říkaly „tohle už je trochu moc“, ale nikdo nic nahlas neřekl.
Najednou Martin prohlásil, že má „něco fakt hustýho“. Vytáhl mobil, všichni se k němu naklonili a on pustil video z naší školní šatny. Byla na něm Klára, jak si nic netušící převléká tričko. Vůbec nevěděla, že ji někdo natáčí. Trvalo mi vteřinu, než mi došlo, že Klára sedí s námi v rohu pokoje. Ta zrudla a nevěřícně hleděla, pak po Martinovi vyjela, co si to dovolil, a začala brečet. Atmosféra se změnila během pár vteřin. Rozjela se hádka, kdo to natočil jako první, kdo to komu posílal, kdo se tomu smál. Někdo tvrdil, že to bylo jen „omylem“, jiný, že to už dávno kolovalo ve třídním chatu. Jedna holka to nevydržela, práskla dveřmi a vyběhla na chodbu, ale dveře nechala pootevřené. Hádka byla čím dál hlasitější a přes ty pootevřené dveře muselo být na chodbě slyšet skoro všechno.
Když do klučičího pokoje vtrhne dospělý
Za chvíli se ve dveřích objevila naše třídní. Otevřela je dokořán, rozsvítila světlo a podívala se po pokoji. Viděla nás namačkané na jednom místě, na stolku láhev, v rukou kelímky, některé z nás ještě se slzami v očích. Řekla, ať si všichni sedneme, sebrala láhev a požádala nás, ať položíme mobily doprostřed stolu. V tu chvíli bylo v pokoji úplné ticho, jen Klára potichu popotahovala. Třídní se začala ptát, co se děje. Chvíli nikdo nemluvil, většina koukala do země. Pár lidí se podívalo na mě, protože jsem seděla nejblíž k ní a bylo jasné, že jsem video viděla. Chvilku jsem uvažovala, že budu mlčet a prostě to nějak přejdeme, ale když jsem viděla, jak se Klára třese, došlo mi, že by v tom zůstala sama, zatímco my bychom předstírali, že se nic nestalo. Nakonec jsem řekla, co bylo na videu, a přidala i to, že jsem ho už dřív zahlédla ve třídním chatu, než to někdo smazal, a tehdy jsem to neřešila.
Martin na mě hned začal házet vinu, že ji práskám a dělám z toho aféru. Tvrdil, že to bylo jen „blbé nedorozumění“ a že všichni přece vědí, že si z lidí dělá srandu. Ostatní kluci spíš mlčeli a koukali stranou, bylo vidět, že se jim do toho nechce. Třídní nevypadala ani tak naštvaně, spíš zklamaně. Řekla, že si bere všechny mobily k sobě, včetně Martinova, a že to ráno bude řešit s ředitelkou a s rodiči. Klářiným rodičům zavolala hned z chodby ještě ten večer. Pak nás poslala zpátky na naše pokoje. Zbytek noci byl divný. Nikomu se pořádně nedařilo usnout, v našem pokoji se občas ozval potlačovaný pláč. Nikdo už neřešil lyže ani soutěže, jen to, co bude ráno.
Druhý den se ve třídě najednou objevilo nové rozdělení, i když jsme byli pořád na horách. Část kluků držela při Martinovi a tvářila se, že to je přepálená reakce učitelů a rodičů. Jiní se mu radši vyhýbali a tvářili se, že s tím neměli nic společného. Klára se držela blíž u mě a u pár dalších holek, se kterýma se předtím skoro nebavila. Bylo zvláštní, jak rychle se změnilo, kdo patří do jaké party. Mně došlo, že ten povinný lyžák, na který jsem se skoro netěšila, mi ukázal něco důležitějšího než to, jak dobře umím lyžovat. Poprvé jsem si opravdu všimla, s kým se cítím v bezpečí a s kým se mi nechce být v jedné místnosti, natož v jedné partě. A taky toho, že někdy prostě nejde jen sedět v rohu a pozorovat.
