Článek
Když jsem si šel byt poprvé prohlédnout, bylo pozdní odpoledne, čas mezi koncem práce a večerem. V domě bylo úplné ticho. Na chodbě jsem nepotkal nikoho, výtah nikdo nevolal, z bytů se nic neozývalo. Majitel mi během prohlídky několikrát zdůraznil, jak je dům klidný, že tu bydlí hlavně starší lidi a jedna mladá rodina, že s hlukem nikdy nebyly problémy. Znělo to přesně jako to, co jsem potřeboval slyšet. Stěhoval jsem se totiž z baráku, kde nad námi někdo neustále něco posouval, pouštěl hudbu a hádal se. Ticho v novém domě pro mě v tu chvíli byla úleva. Smlouvu jsem podepsal skoro bez přemýšlení, měl jsem pocit, že jsem konečně našel normální bydlení.
První setkání se sousedkou mě vyděsilo
V den stěhování jsem běhal s krabicemi po schodech nahoru a dolů a všímal si různých drobností, které jsem při první prohlídce ani nezaznamenal. Všude bylo čisto, na nástěnce jen klasická domovní oznámení, žádné hysterické nebo anonymní vzkazy o hluku. Občas jsem na schodech minul staršího pána s nákupem nebo mladou mámu s kočárkem, vždycky jen krátké „dobrý den“ a šli jsme si každý po svém. Vypadalo to přesně tak normálně, jak jsem doufal. Když jsem nesl poslední krabici, otevřely se vedle mě dveře a vyšla menší paní v županu. Představila se jako sousedka z vedlejšího bytu a hned se začala vyptávat, kam se stěhuju a jestli jsem nový nájemník „od pana majitele“. Když jsem přikývl, trochu si odfrkla a skoro mimochodem prohodila, že „on všem říká, že je tady klid“, ale že ona by o žádném klidu moc nemluvila.
Než jsem stihl cokoliv říct, pustila se do výčtu toho, co ji v domě štve. Říkala, že nad námi je rodina s dětmi, které běhají do noci, že někdo vedle pouští televizi moc nahlas, že je v domě všechno slyšet, protože jsou tenké zdi. Přidala historku o předchozím nájemníkovi v mém bytě, který prý „dělal rámus“ a že s ním musela několikrát řešit noční klid. Mluvila rychle, spíš jako by odříkávala něco, co má dlouho připravené. Měl jsem pocit, že jí je v podstatě jedno, kdo přesně jsem, potřebovala si spíš ulevit. Stál jsem tam s krabicí v ruce, přikývoval a napadalo mě jediné: „Tak to jsem zase naletěl.“ Pár hodin předtím jsem ještě měl radost, že mám vyřešené bydlení, a najednou jsem přemýšlel, jestli jsem se neukvapil a jestli mě nečeká jen další období hádek kvůli hluku.
Když hlava slyší víc než uši
Večer, když jsem seděl v obýváku mezi krabicemi, jsem byl najednou citlivý na každý zvuk. Z horního patra se ozývaly kroky, někde v dálce bouchly dveře, z chodby byl slyšet tlumený zvuk televize. Všechno byly věci, kterých bych si za normálních okolností asi ani nevšiml, ale protože jsem měl v hlavě sousedčino varování, vnímal jsem to úplně jinak. Pořád jsem si říkal: „Jestli takhle vypadá každý večer, tak mám problém.“ Dokonce mě napadlo napsat majiteli a vyčíst mu, že mi o hluku nic neřekl, ale pak jsem si uvědomil, že mám za sebou teprve první den a že možná jen slyším víc, než je potřeba. Nakonec jsem to nechal být a rozhodl se, že pár dní počkám, než si udělám názor.
V dalších dnech jsem začal dům vnímat v běžném provozu. Ráno kroky lidí, co jdou do práce, někdo pustil pračku, v dálce byl slyšet vysavač. Odpoledne se z času na čas ozval dětský výkřik nebo zabouchání dveří, večer to po desáté většinou utichlo. Nic zvláštního, prostě klasická bytovka. Postupně mi docházelo, že moje představa „klidu“ byla možná trochu nereálná, že v domě s několika byty nikdy nebude úplné ticho. Začal jsem si víc všímat i té sousedky. Často jsem slyšel, jak otevírá dveře, kdykoliv někdo prošel kolem, a jednou jsem viděl, jak buší na topení, když se nad námi prohnalo dítě po chodbě. Tehdy mi začalo docházet, že pro ni znamená klid skoro úplnou absenci zvuků, což se v takovém domě prostě nedá zařídit.
Noční sprcha, hranice a malá lekce
Jednou večer jsem se sprchoval po desáté, přišel jsem z práce pozdě a chtěl jsem se jen rychle umýt a jít spát. Asi po čtvrthodině zazvonil zvonek. Otevřu a za dveřmi zase ta sousedka – že se po desáté má dodržovat noční klid a že sprcha je prý slyšet. V tu chvíli jsem se nadechl, abych něco řekl, a v hlavě mi běželo, jestli do toho mám jít zostra, nebo to zkusit po dobrém. Nakonec jsem jí slušně řekl, že chápu, že má ráda klid a že se budu snažit být ohleduplný, ale že občas přijdu domů pozdě a sprchu vynechat nemůžu. Nehádat se, ale zároveň si nastavit hranici. Viděl jsem na ní, že se jí to moc nelíbí, ale nic dalšího už neřekla. Od té doby se ke mně chovala spíš odměřeně, žádné další stížnosti, jen krátké pozdravy na chodbě.
Po pár týdnech jsem si uvědomil, že majitel vlastně nelhal. Dům je na poměry města docela klidný. Není to úplné ticho, jaké by si asi představovala moje sousedka, ale rozhodně to není tak špatné, jak jsem si představoval po našem prvním rozhovoru. Hluk odpovídá tomu, že několik rodin žije pod jednou střechou, a po desáté se většinou opravdu ztiší. Došlo mi, jak moc mě ovlivnilo, co mi někdo řekl mezi dveřmi, ještě dřív, než jsem měl šanci cokoliv zažít sám. Od té doby si dávám větší pozor, jak rychle přebírám názory ostatních, zvlášť když se ocitnu v novém prostředí. Někdy je prostě potřeba chvíli počkat a ověřit si, jaká je realita, místo abych si ji nechal hned na začátku popsat někým, kdo to má nastavené úplně jinak než já.
