Článek
Když jsme se s přítelem nastěhovali do malého 1+kk v nájmu, brali jsme to jako dočasné řešení. Jenže rok utekl a já měla pocit, že se to nikam neposouvá. Nájem se zvyšoval, peníze mizely a představa hypotéky byla úplně mimo realitu. Do toho máma, která po smrti táty zůstala sama ve třípokojovém bytě na sídlišti. Poslední dobou měla problémy s tlakem a kvůli tomu skončila i na pohotovosti. Po tom vyšetření začala mluvit jinak. Často opakovala, že nechce skončit někde v nemocnici sama, že „by se to mělo nějak vyřešit, dokud je čas“. Jedno odpoledne mě pozvala na kafe, sedly jsme si v kuchyni a mezi řečí úplně samozřejmě pronesla, že mi byt přepíše, abych nemusela do hypotéky. Dodala ale i to, že nechce zůstat sama, že se bojí, že se jí něco stane a nikdo u ní nebude. Podmínka byla jasná: nastěhuju se k ní a budu tam s ní.
Když se dar mění v závazek
Všechno pak šlo rychleji, než jsem čekala. Máma domluvila schůzku u notáře, já si vzala půl dne dovolené a říkala si, že je to spíš formalita. Notář mluvil o darovací smlouvě, věcném břemeni doživotního užívání pro mámu, ukazoval jednotlivé body. Já jsem kývala, poslouchala napůl a víc vnímala to, že na mě máma myslí, že mi chce pomoct. Stejně jsem za ní v té době často jezdila, nakupovala jí, doprovázela ji k doktorům. Říkala jsem si, že se pro mě vlastně moc nezmění. V hlavě jsem měla hlavně to, že budu mít „vlastní“ byt a nebudu každý rok řešit, o kolik nájem stoupne. Když jsem podepisovala papíry, brala jsem tu podmínku „být tu s mámou“ jako morální závazek, ne jako něco, co by mi zásadně změnilo život.
Stěhování jsem pojala postupně. S přítelem jsme se domluvili, že zatím zůstane v podnájmu. Jemu se k mojí mámě nastěhovat nechtělo a já jsem to chápala. Dohodli jsme se, že to nejdřív zkusím sama a pak uvidíme, jestli to má smysl pro všechny. Začátek byl skoro až podezřele klidný. Máma mi vařila, ukazovala, kde co má, společně jsme přerovnávaly skříně. Měla jsem svůj pokoj, dokonce nově vymalovaný. Říkala jsem si, že je to jen přechodné období, než si každý zvykne. Už první týden jsem ale začala vnímat drobnosti. Když jsem se zdržela v práci, máma mi volala, kde jsem, kdy přijdu, s kým jsem. Připadala jsem si zase jako na střední, jenže teď jsem už dávno dospělá a mám vlastní život.
Soukromí neexistuje a hádky přibývají
Postupně se to zhoršovalo. Máma začala chodit do mého pokoje bez zaklepání. Občas jsem přišla z koupelny a našla ji, jak mi něco přerovnává ve skříni nebo skládá prádlo, které jsem si chtěla udělat sama. Komentovala, co nosím, připomínala, že „tohle by sis do práce brát nemusela“, a když jsem nechala mobil na stole, ptala se, kdo mi píše. Když jsem přišla domů později, následoval výslech: jestli jsem byla s přítelem, proč ho k nám nevodím, a zároveň si stěžovala, že je večer pořád sama. Jednou jsem se nadechla a zkusila jí v klidu říct, že potřebuju aspoň trochu soukromí a že nechci, aby mi chodila do pokoje bez zaklepání. Máma se okamžitě zatvrdila a odsekla: „Tady jsi u mě doma. A nezapomeň, kdo ti ten byt dal.“ V tu chvíli jsem poprvé cítila, že dar nebyl úplně bez podmínek.
Zlom nastal, když jsem navrhla, že by u nás mohl příští víkend přespat přítel. Máma se zamračila a řekla, že z bytu nebude „dělat noclehárnu pro cizí chlapy“. Přitom ho zná roky, ví, že spolu jsme dlouho. Připomněla, že nechce být ve vlastním bytě odstrčená jako nějaká nájemnice. Strhla se hádka, ve které mi postupně připomněla, jak se pro mě obětovala, když mi byt darovala. Já jsem vybuchla, řekla pár věcí, které bych nejradši vzala zpátky, a nakonec jsem se sbalila a přespala u přítele. Tam jsem cítila zvláštní úlevu, nikdo po mně nic nechtěl, nikdo mě nekontroloval. Zároveň jsem ale měla silný pocit viny, že jsem mámu nechala doma samotnou, když se mě tak bojí ztratit.
Právník vysvětluje, co jsem podepsala
Další týdny byly napjaté. Máma skoro nemluvila, ale dávala mi to najevo jinak. Nechala mi na stole večeři, kterou už jsem neměla šanci jíst teplou, nebo nahlas povzdychla, když jsem šla večer pryč. Měla jsem pocit, že žiju v bytě, kde se pořád něco vyčítá, jen ne přímo. Po asi měsíci společného soužití jsem začala řešit praktickou stránku celé věci. Chtěla jsem vědět, jak moc jsem v tomhle uspořádání vlastně vázaná. Poprosila jsem kamaráda právníka, aby se podíval na darovací smlouvu, kterou jsem u notáře skoro nečetla. Seděli jsme nad ní a on mi klidně vysvětloval, že byt je sice psaný na mě, ale máma má silné věcné břemeno doživotního užívání. Znamená to, že ji nemůžu jen tak vystěhovat, že má právo tam žít, i kdybych se já odstěhovala. A že případný prodej bytu by byl kvůli tomu skoro nereálný nebo hodně složitý. Jak jsme procházeli jednotlivé body, začalo mi docházet, že ta podmínka „být tu pro mámu“ není jen morální, ale že jsem si podepsala závazek, který nejde jednoduše zrušit.
Večer jsem seděla v kuchyni, máma si v obýváku pouštěla seriál a já se dívala na klíče od bytu na stole. Dřív jsem se z nich radovala, teď mi připomínaly hlavně povinnosti. Uvědomovala jsem si, že místo vlastního života mám roli dcery, která má být pořád po ruce. V hlavě mi jelo, co dál. Jestli mámě navrhnout, že dar zrušíme a byt si nechá, a já si zkusím zařídit něco svého. Nebo zkusit s ní znovu mluvit a nastavit pravidla soužití, i když se toho bojím. Nebo jít na terapii a naučit se jí nastavovat hranice jinak než křikem a útěkem k příteli. Žádná z těch možností není jednoduchá a všechny nějak bolí. Došlo mi ale, že ten podpis u notáře nebyl jen formalita, ale krok, který mi na dlouho ovlivní, jak můžu nakládat se svým životem. A že pokud s tím něco neudělám, zůstanu v situaci, ze které sama neuteču.
