Článek
Přijela jsem k rodičům jako obvykle pár dní před Štědrým dnem. Taška s dárky, druhá s věcmi na pár dní, v hlavě zmatek kvůli nedořešenému rozchodu, o kterém jsem jim pořád ještě nic neřekla. Než si stihnu zout boty, máma na mě z chodby volá, že „konečně“, a podává mi zástěru. Prý nestíháme cukroví. Jsem po celém roce vyřízená z práce, cesta byla dlouhá a plná lidí, ale místo toho, abych něco řekla, si zástěru vezmu, usměju se a jdu si umýt ruce. Všechno probíhá jako každý rok – já u linky, máma nad těstem, rádio s koledami. Nikdo se neptá, jak se mám. A co je možná horší, ani mě nenapadne sama od sebe o sobě začít mluvit. Prostě se přizpůsobím tomu, jak to u nás „má být“.
Když tradice přebijí únavu i otázky
U linky vyvalujeme těsto a máma mezi řečí opakuje, že u nás se vždycky peklo aspoň deset druhů. Jinak to prý nejsou Vánoce. Cítím, jak mi těžknou ruce a jak bych si spíš chtěla sednout ke stolu a na chvíli si odpočinout. Zkusím to trochu obejít a navrhnu, jestli bychom letos nemohly pár druhů vynechat, že jsem grogy a že stejně půlku nikdo nesní. Na chvilku ztichne, podívá se na mě a řekne, že by se to babičce nelíbilo. A že „to přece nějak zvládneme, jako vždycky“. Přidá další plech na linku a tím je to rozhodnuté. Tradice je u nás argument, kterým se spolehlivě uzavírá debata. Odpověď si nechám pro sebe, přidám se k ní a dál vykrajuju hvězdičky, i když na to vůbec nemám náladu.
Večer s tátou zdobíme stromeček. To je náš společný úkol, který se každý rok opakuje skoro stejně. On řeší světýlka, já háčky na ozdobách. V obýváku běží potichu televize, z kuchyně je slyšet máma, jak uklízí po pečení. Když jdu pro další krabici ozdob do ložnice, všimnu si, že je ustlaná jen polovina postele. Druhá strana vypadá, že tam už dlouho nikdo nespal – peřina je složená. V hlavě se mi spojí pár posledních poznámek, které máma mezi řečí utrousila v telefonátech, a dojde mi, že to mezi nimi není v pořádku už delší dobu. U stromečku se pak tátovi opatrně zeptám, jak to s mámou mají. Usměje se, mávne rukou a utrousí něco ve smyslu, že hlavně, aby stromeček stál rovně, všechno ostatní se časem srovná. Zasměje se tomu, já taky, i když mi to nepřijde vtipné. A uvědomím si, že tahle naše tradice se stromečkem je pro nás způsob, jak se vyhnout tomu, mluvit o tom, co je mezi nimi.
Štědrovečerní pohoda jako křehká kulisa
Na Štědrý den je všechno přesně podle rodinného scénáře. Máma vytáhne sváteční ubrus, kapr a salát jsou nachystané, svíčky zapálené, koledy znějí z repráku. Táta nalévá víno, máma opakuje, že na Vánoce se nehádat, že aspoň jednou za rok má být klid. Bratr přijde se zpožděním, vypadá hůř než na fotkách, co občas posílá. Jeho přítelkyně se snaží působit v pohodě, ale je vidět, jak je nervózní. Když si sedáme ke stolu, máma se na mě podívá a lehkým tónem se zeptá, kde mám „toho svého“. Automaticky ze mě vypadne, že má službu, že to nešlo. Nikdo se na nic dalšího neptá, jen máma pokrčí rameny, že je to škoda, a podá mi polévku. V tu chvíli mi dojde, jak snadno jsem sama sobě zalhala. Místo abych přiznala, že se mi vztah rozpadá a že mě to bolí, podpořím naši rodinnou iluzi, že jsme tu všichni v pořádku a že ten večer patří „pohodě“.
Po večeři se přesouváme k televizi, pohádky běží v televizi jen jako kulisa, balicí papíry šustí. V kuchyni zůstane hromada nádobí, tak se s bratrem zvedneme, že to uděláme. V kuchyni je najednou klid, jen šum z obýváku. On myje, já utírám. Po chvíli ticha z něj vypadne, že uvažuje o tom, že skončí v práci, že už je na dně, ale že to dneska rodičům rozhodně říkat nebude. Prý by jim tím zkazil Vánoce. Mně automaticky naskočí odpověď, že má pravdu, že dneska není vhodná chvíle. Až když to řeknu nahlas, zarazím se. Uvědomím si, že úplně stejně přemýšlím já. Všechno odkládám, abych nenarušila atmosféru. Stojíme naproti sobě u té hromady talířů a ani jeden z nás už to nerozvede. Jen si nějak rozumíme v tom, že oba něco dusíme.
Co když letos zkusíme říct pravdu
Další den dopoledne se vymluvím na to, že potřebuju na vzduch, a jdu se projít po sídlišti. Nic zvláštního, šedé baráky, na balkonech světýlka, na chodníku rozbředlý sníh. Ale v hlavě mi běží včerejšek. Máma a její „babička by se obracela v hrobě“, táta a jeho vtípek o tom, že hlavně ať stojí stromeček, bratr, který radši vydrží v práci, která ho ničí, než aby zkazil svátek. A já, která radši zalže o vztahu, než aby narušila klidnou večeři. Dochází mi, že ty naše zvyky nejsou samy o sobě špatné. Naopak, spoustu věcí nám ulehčují, drží nás nějak pohromadě. Ale taky nám dávají snadnou výmluvu, proč nejít do ničeho hlubšího.
Když se vracím domů, vím, že se naše rodina přes noc nezmění v lidi, kteří si u kapra otevřeně proberou všechna svá traumata. A asi to ani nechci. Jen cítím, že příště už nechci úplně mlčet. Že až se máma zase zeptá na „toho mého“, zkusím říct aspoň to, že to máme teď těžké. Že kdyby se bratr příště v kuchyni znovu zmínil o práci, neodpálkuju to poznámkou o tom, že „dneska není vhodný den“. Možná se nic velkého nestane. Možná bude chvilku trapné ticho. Ale bude to aspoň něco upřímného uprostřed všech těch naučených gest. A to mi po těchto Vánocích přijde důležitější než mít na stole přesně deset druhů cukroví.
