Článek
Když mi bylo asi čtrnáct, máma se chystala do nemocnice na „malej zákrok“, jak tomu pořád říkala. Bylo podzimní ráno, všichni jsme vstávali o něco dřív a doma bylo tiché napětí, o kterém se nemluvilo. Táta řešil, kdy ji poveze, kontroloval čas, hledal klíče, máma se snažila být vtipná, ale byla trochu mimo. Já jsem se rozhodla, že se budu tvářit normálně, abych nevypadala ustrašeně. U dveří mě pak máma najednou objala mnohem pevněji a delší dobu, než u nás kdy bylo zvykem. Bylo mi to nepříjemné, připadala jsem si trapně, jako by ode mě najednou někdo čekal něco jiného. Z objetí jsem se trochu vykroutila, zamumlala něco ve smyslu „tak ahoj“ a rychle jsem vyrazila do školy, jen ať už je to za mnou.
Co se děje za dveřmi nemocnice
Cestou jsem pořád cítila, jak mě držela za ramena, a v hlavě se mi přehrával ten moment u dveří. Snažila jsem se to vytěsnit. Říkala jsem si, že dospělí vědí, co dělají, a že kdyby šlo o něco opravdu vážného, určitě by mi to řekli. V hlavě jsem si to racionálně srovnala a dál řešila svoje věci. Jenže večer máma nezavolala jako jindy. Táta byl nezvykle tichý a na moje otázky jen řekl, že se operace protáhla, ale že je všechno v pořádku. Znělo to, jako kdyby to četl z papíru. Ten ranní pocit se mi vrátil, najednou se mi chtělo brečet a v břiše jsem měla divný tlak, ale navenek jsem hrála otrávenou puberťačku, co všechno komentuje a dělá, že ji nic moc nezajímá.
Druhý den jsme za mámou jeli do nemocnice. Vzala jsem jí tašku plnou blbostí z trafiky – časopisy, bonbóny, nějaký přihlouplej křížovkářskej sešit, hlavně ať tam nemá prázdno. Když jsem ji uviděla ležet na lůžku bledou a unavenou, zarazilo mě to, ale ona hned začala žertovat. Vyprávěla, co jí říkali doktoři, a snažila se víc uklidnit nás než sebe. Řekla, že to dopadlo dobře, že to „stihli včas“, jak jí lékaři opakovali, a že jsme jí asi fakt drželi palce. Chytla jsem se těch slov. Začala jsem dělat vtípky, vyptávala se na jídlo v nemocnici a rychle odvedla řeč od všeho, co ve mně vyvolávalo strach. Byla jsem vděčná, že je při vědomí a usmívá se, a dál jsem to nerozebírala.
Uzavřená kapitola, která se neuzavřela
Po necelých dvou týdnech byla máma doma. Celkem rychle naskočila zpátky do svého režimu, pracovala, vařila, řešila běžné věci. Operace se u nás postupně začala brát jako uzavřená epizoda. Občas jsem si na to zvláštní ráno vzpomněla, třeba když mě objala u narozenin nebo když jsem odjížděla na tábor. Vždycky jsem to ale shodila na nervozitu z nemocnice. Nikdy jsem se jí přímo nezeptala, proč mě tehdy držela tak křečovitě a dlouho. Připadalo mi to zbytečné vytahovat, jako kdybych znovu otevírala něco, co už je pryč. Byla jsem ráda, že je doma, že vypadá zdravě, a bála jsem se, že bych takovou otázkou otevřela téma, na které nechci znát odpověď.
O pár let později jsem sama čekala na výsledky biopsie prsu. Seděla jsem v kuchyni s mobilem v ruce, koukala na displej a nedokázala se soustředit vůbec na nic. Automaticky jsem zavolala mámě, původně jen „na pokec“, abych zahnala paniku. Mluvily jsme o úplných maličkostech, o práci, o počasí, o tom, co vaří k obědu. Mezi řečí jsem utrousila, že aspoň trochu tuším, jak jí asi bylo, když šla kdysi na tu operaci, kterou jsme všichni brali na lehkou váhu jako „žlučník“. Na druhé straně bylo na chvíli ticho. Pak mi máma klidným hlasem řekla, že ten „žlučník“ byla spíš zástěrka, že ve skutečnosti šlo o podezření na rakovinu a že jí lékaři tehdy řekli, že to nemusí dopadnout dobře.
Vtíravé myšlenky před operací
Začala mi popisovat, jak tu noc před operací skoro nespala a jak přemýšlela, co mi ještě chce říct, kdyby se z narkózy neprobrala. Řekla, že proto mě ráno držela tak silně, že se jí třásly ruce, a že si v duchu snažila co nejvíc zapamatovat, jak tam v mikině a s batohem stojím ve dveřích. V tu chvíli mi došlo, proč mi to tehdy připadalo tak jiné a proč mi bylo tak nejasně úzko, i když jsem to neuměla pojmenovat. Najednou jsem si tu scénu přehrála úplně jinak, z jejího pohledu. Zároveň jsem cítila zvláštní vděčnost, že mě tehdy šetřila a nechala mě být „jen puberťačka“, která nemusí chápat všechno do posledního detailu. Neřekla mi, jak velký strach má, prostě mě nechala žít v jednodušší verzi toho, co se děje.
Od toho hovoru se naše objetí změnila, i když navenek vypadají pořád úplně běžně. Já sama je neodbývám, neuhýbám tak rychle jako tehdy ve čtrnácti, nechávám je o vteřinu dvě delší a vnímám, jak mě máma skutečně drží. Vím, že pro ni je každé takové objetí připomínkou toho rána, kdy si nebyla jistá, jestli se vrátí. Moje biopsie tehdy naštěstí dopadla dobře, po telefonátu z ordinace se mi ohromně ulevilo. Jenže ten rozhovor s mámou mi zůstal v hlavě možná víc než samotný výsledek. Od té doby, když mě obejme trochu pevněji, už v tom nevidím nic divného ani přehnaného. Je to pro mě prosté připomenutí, že jsme obě pořád tady a že některé věci si řekneme až ve chvíli, kdy na ně jsme připravené.
