Článek
První, čeho jsem si všimla, bylo, že manžel najednou bere telefon všude s sebou. Dřív ho nechával klidně na stole v kuchyni nebo v obýváku, někdy ležel celý večer na lince a on si ho ani nevšímal. Poslední týdny ho ale nedal z ruky, nosil ho i na záchod. Nejdřív jsem si říkala, že jsem paranoidní, že asi jen víc řeší práci nebo má nějaký nový projekt. Jenže pak se párkrát stalo, že jakmile jsem vešla do místnosti, rychle ztlumil displej nebo ho úplně vypnul. V tu chvíli jsem cítila zvláštní směs – nejistotu z toho, proč to dělá, a zároveň stud, že si toho vůbec všímám a řeším to.
Najednou kód na mobilu a ticho
Jednou večer jsme seděli u televize, on něco projížděl na telefonu, já jsem se snažila dívat na film, ale stejně jsem očima pořád koukala po tom mobilu. Nakonec jsem to nevydržela a zeptala se přímo, proč má najednou na telefonu kód a proč kolem něj dělá takové tajnosti. Řekla jsem to nahlas docela klidně, ale uvnitř jsem byla hodně napjatá. On bez zaváhání odpověděl, že jim v práci doporučili kvůli bezpečnosti všechno zamykat, i osobní mobily. Řekl to strašně rychle a sebejistě, skoro jako naučenou větu. Čekala jsem, že mě to uklidní, ale ta rychlost a jistota mě naopak rozhodila ještě víc. V hlavě mi běželo, že tohle nemá domyšlené, ale zároveň jsem nechtěla působit jako někdo, kdo ho pořád kontroluje.
Další dny jsem si začala všímat detailů. Jak se usmívá do displeje, jak rychle přepíná z nějaké aplikace, když přijdu blíž. Jak si telefon dává displejem dolů. Sama sobě jsem v duchu nadávala, že se chovám jako žárlivá puberťačka, která potřebuje vědět každou hloupost. Ale stejně mě to hlodalo čím dál víc. V práci jsem se o tom zmínila kolegyni, jejíž manžel dělá ve stejné branži. Jen tak mimochodem jsem se zeptala, jestli u nich v práci taky přišli s nějakým doporučením na zamykání soukromých mobilů. Podívala se na mě a řekla, že o ničem takovém neslyšela. V tu chvíli se moje neurčité podezření změnilo v rozhodnutí, že to prostě musím nějak zjistit, jinak se z toho zblázním.
Když podezření přeroste v akci
Příležitost přišla nečekaně jedno odpoledne. Manžel vstal od stolu, vzal odpadky a šel s nimi ven. Telefon nechal ležet v kuchyni. Viděla jsem ho tam a cítila, jak mi buší srdce. V hlavě jsem měla dvě věty: „nedělej to“ a zároveň „když to neuděláš, budeš se užírat dál“. Chvíli jsem kolem mobilu jen chodila a snažila se tvářit, že si dělám kafe. Pak jsem ho vzala do ruky a zkusila zadat kód, který mě napadl jako první – datum narození našeho syna. Displej se opravdu odemkl. V tu chvíli jsem neměla pocit zadostiučinění, ale spíš okamžitě špatné svědomí. Jenže už jsem ten odemčený telefon držela a věděla jsem, že když ho teď položím, stejně se k té otázce vrátím.
Rychle jsem projížděla zprávy, spíš zběsile než systematicky. Narazila jsem na konverzaci s nějakou ženou, o které jsem v životě neslyšela. Nebyly tam vyloženě erotické řeči, ale hodně osobní sdílení, vtípky, narážky, fotky z jejich dne, poznámky typu „škoda, že nejsi blíž“ nebo „s tebou by to bylo hned snesitelnější“. Došlo mi, že tohle není jen tak obyčejné psaní, že si tam vytváří nějaký vlastní prostor, kam já nepatřím. Sevřel se mi žaludek a v tu chvíli se otevřely dveře. Manžel vešel, uviděl mě s telefonem v ruce a hned mu bylo jasné, co se stalo. Zastavil se ve dveřích, zmlkl a nastalo mezi námi nepříjemné ticho.
Přistižená s mobilem v ruce
Pак to rychle přešlo v hádku. On začal tím, jak si dovoluju lézt mu do telefonu, že je to jeho soukromí. Já jsem na něj vyjela, že mi lhal, že si za mými zády vede skoro intimní konverzaci s někým cizím. Nejdřív pořád opakoval, že si s ní psal jen „nevinně“, že je to jen kamarádské, že zámek má kvůli práci a že přeháním. Když jsem se ptala na konkrétní věty a na to, jak by bylo jemu, kdyby je psal někdo mně, trochu povolil. Řekl, že se s ní začal bavit, protože se cítil nepochopený, že si s ní mohl povídat o věcech, o kterých se mnou už moc nemluvil, a že se to postupně posunulo dál, aniž by plánoval něco víc. Nakonec přiznal, že si zámek na telefonu nastavil hlavně kvůli té konverzaci, aby na ni doma nikdo nepřišel. Mně v tu chvíli došlo, že problém není jen v tom telefonu, ale v tom, že jsme si už dlouho doopravdy nepovídali spolu.
Nakonec jsme se po spoustě slz a výčitek nějak dohodli. Řekl, že tu konverzaci s ní ukončí, že jí napíše, že dál pokračovat nechce, protože nechce ohrozit naše manželství. Já jsem mu řekla, že potřebuju vidět, že to jen neřekne, ale že se to projeví i v běžných dnech. Zároveň jsme si nastavili pár základních pravidel – že každý máme právo na soukromí, ale nebudeme si vědomě lhát. Že když si s někým začneme psát víc osobně, druhému o tom aspoň řekneme. Nezískala jsem důvěru zpátky hned, to by asi ani nešlo. Ještě dlouho mě občas bodlo u srdce, když jsem ho viděla psát na telefonu, a musela jsem sama sebe brzdit, abych zase nechtěla všechno kontrolovat.
Jak se žije s nahlodanou důvěrou
Postupně se ale učím mluvit o tom, co cítím, dřív, než se to ve mně nakupí do vnitřního napětí. Když mi něco vadí, snažím se to říct normálně a nečekat, až si to domyslí. On se zase víc ptá, jak se mám, a není to jen zdvořilostní otázka mezi vařením a uspáváním. Náš vztah už nebereme jako samozřejmost, i když se k tomu občas sklouzává. Pořád to není jednoduché, ta malá pochybnost se občas ozve. Ale místo abych jen sledovala, jestli si bere mobil na záchod, snažím se s ním mluvit. A to je asi to jediné, na čem se dá stavět.
