Článek
Když mě obvinil, že jsem pořád unavená
Seděla jsem na gauči, zírala bezmyšlenkovitě na rozestlané dětské puzzle a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. Už několikátý den za sebou jsem měla pocit, že padám na dno, ale můj manžel to viděl úplně jinak. Prý jsem poslední dobou jiná. Prý už mě nic nebaví. Prý se vymlouvám na únavu.
Někdy by člověk dal cokoliv za pár minut ticha, kdy ho nikdo nepotřebuje. Mám dvě děti, psa, domácnost a zbytky vlastních snů. A přesto byla přede mnou další výčitka: „Proč jsi pořád tak utahaná, Jarko?“
Když se mě zeptal, co se se mnou stalo
Bylo už po večeři. Děti konečně spaly a já v kuchyni lovila ponožky zpod stolu. Honza si sedl ke stolu, ruce v kapsách mikiny a pohled ostře zabořený do mě. „Můžeme si promluvit?“ zeptal se tiše.
Zatajila jsem dech. „Zase něco?“ vyklouzlo mi dřív, než jsem stihla být milá. „Nevím, poslední měsíce tě nepoznávám. Dřív jsi se smála, chtěla někam vyrazit. Pořád tě bolí hlava, pořád jsi na něco naštvaná. Přitom já chodím do práce, vrátím se domů a… jako bys mě ani nevnímala. Nemůžeš mi to vysvětlit?“
Cítila jsem, jak se mi v břiše stahuje ledový uzel. Chuť hádat se byla ta tam. Jen prázdno a vyčerpání.
Došlo mi, že už vážně nemůžu
V duchu jsem měla chuť zaječet. Ať si to zkusí na jediný den! Ale navenek byla jen tichá únava. Stála jsem v kuchyni, v ruce ponožku s dinosaury, a pořád dokola v hlavě přepočítávala, kolik druhů povinností za poslední den stihnu.
„Víš, já už prostě nemůžu. Vstávám první, uklízím, vařím, lítám kolem dětí. Když se rozpláčou, jsem tam první. Nakupuju, objednávám doktory, třídím prádlo, kontroluju domácí úkoly, dávám je spát. Ty přijdeš z práce a máš pávo chvíli vypnout – já nikoliv. A když už mám dvacet minut pro sebe, slyším, že jsem jiná,“ řekla jsem mu s trpkým úsměvem na rtech.
„Jarko, já… to jsem tak slepej?“ řekl pomalu, skoro šeptem. V těch slovech bylo něco, co jsem dlouho postrádala – opravdový zájem.
Když poprvé uvařil snídani on
Druhý den ráno jsem se probudila do neobvyklého ticha. Neozýval se pláč, dokonce ani štěkot psa. Místo toho voněla káva, jejíž vůně mě chutně švihla do nosu. „Vstávej, dneska to nech na mně,“ řekl Honza a jemně mě pohladil po zádech.
Nevěřila jsem vlastním očím. Snídaně na stole, děti už oblečené, v ruce měkký rohlík. Najednou jako by mi někdo ulevil obrovský kámen z ramen. Konečně mohl zažít, jak opravdu vypadá běžné ráno.
Když jsme začali být zase partneři
Těch pár dnů, kdy Honza pomáhal aktivněji – ráno dětem připravil oblečení, po práci nečekal, až ho poprosím o pomoc, ale sám začal rozdělávat vaření – bylo pro nás zlomových. Najednou jsem se necítila osamocená a ztracená v každodenním kolotoči.
Večer za mnou přišel, sedl si ke mně na pohovku a vzal mě za ruku. „Promiň, že jsem si myslel, že doma se jen válíš. Už to vidím jinak. Pojďme být zase tým.“
„To chci už tak dlouho…“ pousmála jsem se a setřela si poslední slzy z řas. Měla jsem pocit, že se náš vztah zase nadechl novým vzduchem.
Když jsem si konečně mohla odpočinout
Začala jsem mít víc energie. Po dlouhé době mě napadlo, že bych mohla vytáhnout kolo nebo jít s dětmi do parku jen tak. Přestala jsem padat do postele jako hadrová panenka. Stačilo, aby mi jeden člověk začal opravdu věřit a pomohl.
Od té doby Honzu nepoznávám – a my zase společně sníme. Možná si spousta lidí myslí, že mateřská dovolená je dovolená. Ale upřímně: když máte doma malá dítka a nikoho, kdo vás pochopí, čas na sebe se vypaří jako pára.
A stačí opravdu málo – pár snídaní, hromada pochopení a jeden upřímný rozhovor – a celý vztah jde postavit zpět na nohy.
