Článek
Celý týden se v kanceláři řešil vánoční večírek a já to nejdřív brala jako příjemné zpestření. Zároveň jsem cítila tlak, i když ho nikdo nahlas neřekl. Nová firma, první velká akce, všichni se znají a já chci zapadnout. V hlavě mi běží, že nechci být jen ta tichá z marketingu, co sedí v koutě a po desáté mizí domů. Doma pak stojím snad půl hodiny před skříní a zírám na oblečení. Chci vypadat slušně, protože tam budou i šéfové, ale zároveň trochu sexy, aby to nepůsobilo, že jsem si vzala oblečení spíš na poradu. Nakonec vyberu šaty, ve kterých se cítím tak napůl jistě. Vyrážím s Lenkou z našeho oddělení, která mě už ve výtahu hecuje, že dneska musím „přestat dělat slušňačku“ a trochu to rozjet. Směju se, ale uvnitř jsem nervózní.
Když alkohol nahradí sebejistotu a hranice
V restauraci to ze začátku vypadá nevinně. Přípitek, předkrm, formální řeč ředitele, pár vtipů z první řady. Jsem ztuhlá, připadám si neviditelná, tak si nalévám víno rychleji, než jsem zvyklá. Říkám si, že mě to uvolní, abych tam jen trapně neseděla a nečekala, až večer skončí. Petr, můj přímý šéf, si sedne vedle mě. Několikrát mi pochválí šaty i práci, kterou jsem letos odvedla, a mně to dělá dobře. Mám pocit, že mě konečně někdo z vedení opravdu vidí. Když se pak přesuneme k baru a hudba se zesílí, už mám v sobě dost alkoholu na to, abych sama navrhla, že bychom mohli jít tancovat. V tu chvíli mi to přijde jako skvělý nápad.
Na parket jdu nejdřív s Lenkou, která mě táhne doprostřed a dělá blbosti, abych se uvolnila. Postupně se k nám přidá i Petr a pak dokonce i ředitel, který jinak působí hrozně vážně. V hlavě mi jede, že tohle je moje šance ukázat, že nejsem jen nenápadná holka, takže tancuju odvážněji, než je mi normálně příjemné. Připadá mi, že musím být vidět, jinak si mě zase nikdo nezapamatuje. Skončím několikrát Petrovi na klíně, když si sedneme k baru, ředitel mě objímá kolem pasu a všichni se smějí. Beru to jako legraci, všichni jsou uvolnění a já nechci být ta, co to kazí. Finanční ředitelka Jana mě pak táhne na panáka „na odvahu“, aby prý vedení vidělo, jakou máme v týmu hvězdu. V tu chvíli se tomu směju a připadá mi to jako pochvala.
Večírek se mění v digitální noční můru
Od určitého momentu se mi ale začnou plést kroky, slova i vzpomínky. Vybavuju si útržky. Jak v kuřárně říkám řediteli, že bez něj by firma nefungovala, a on mě za to políbí na tvář, ale je to hodně blízko pusy. S Janou točíme selfíčka, na kterých sedím Petrovi na klíně a mám ruku kolem jeho krku. Vidím, jak je Jana hned posílá do našeho firemního chatu, kde jsou i lidi z vedení, a mně to v tu chvíli nepřijde nijak zvláštní. Někdy mezi dalšími panáky píšu Petrovi i řediteli zprávy přes Teams, jak jsou „boží šéfové“ a že je miluju. Vůbec mi nedochází, jak to zní a že to tam zůstane uložené. Když se večírek přesouvá do vedlejšího baru, už mám okno. Matně vím, že mě k taxíku dovádí Lenka s Petrem, někdo mi něco šeptá do ucha a já jen přikyvuju.
Ráno se budím s bolestí hlavy a takovým tím těžkým pocitem v žaludku, ještě dřív, než si uvědomím konkrétní věci. Vím, že jsem to přehnala, ale detaily se mi nevybavují. Sáhnu po mobilu a tam desítky notifikací. Fotky z večírku, zprávy od Lenky, rozjeté konverzace s Petrem i ředitelem plné smajlíků, srdíček a dvojsmyslů. Jak to postupně projíždím, začíná mi být fyzicky špatně, nejen z kocoviny. Dochází mi, že jsem seděla na klíně několika chlapům z vedení, nechala se objímat, líbat na tvář a ještě jim k tomu psala, jak jsou sexy a jak je miluju. Všechno je napsané v chatu, fotky jsou sdílené ve skupině, kde jsou i lidi, před kterými jsem chtěla vypadat profesionálně.
Jak po průšvihu přežít návrat do kanclu
Dopoledne mi volá Lenka a směje se, jak jsem „obšťastnila celé vedení“. V tu chvíli mi definitivně dochází, že si nic nevymýšlím ani nepřeháním. Vypráví mi, jak jsem se s Petrem držela za ruce, jak jsem řediteli šeptala, že je frajer, a jak Jana vtipkovala, že mě jednou povýší jen za tenhle večírek. Snažím se z jejího vyprávění zjistit, jestli se nestalo něco horšího. Lenka mě ujišťuje, že kolem půlnoci mě sama posadila do taxi, že u toho byl i Petr a že všichni byli taky dost opilí. To mě trochu uklidní, ale zároveň mám pocit, že jsem si před nimi hrozně shodila kredit. Po telefonu se směju, ale v hlavě mi jede jen jedno: jak v pondělí vůbec vejdu do kanceláře.
V pondělí jdu do práce schválně dřív, abych se vyhnula větší skupině lidí. Stejně mám pocit, že na mě všichni koukají víc než obvykle, i když je to možná jen v mé hlavě. V kuchyňce zaslechnu pár narážek na „divoký večírek“, ale nikdo to neříká přímo přede mnou. Na poradě Petr vtipkuje, jak jsme to „hezky rozjeli“, ale drží to v kamarádském tónu a nijak nezachází do detailů. To mě trochu uklidní. Ředitel se mnou u kafe prohodí jen krátkou větu, že „večírky jsou večírky“ a že bychom se měli držet toho, že to bylo v rámci legrace, a tím to pro něj končí. Domů odcházím s obrovskou úlevou, že z toho není formální problém, ale i s jasným rozhodnutím. Příště maximálně dvě skleničky vína, žádné panáky a odchod včas. Ten pocit, že jsem obšťastnila celé vedení a musím s tím dál chodit do práce, už zažít nechci.
