Článek
Když jsem ve třiceti něco odcházela po letech z jedné firmy, měla jsem pocit, že jsem konečně uzrála. Vyjednala jsem si lepší pozici jinde, těšila jsem se na nový kolektiv a připadala jsem si, jako by mi začínala nová etapa. Vstupní prohlídka u závodní lékařky byla pro mě jen povinná položka v diáři. Seděla jsem v čekárně jako už mockrát předtím, vyplnila dotazník, nechala si změřit tlak a vyšetřit krev a moč. V hlavě jsem měla jedinou věc: jak zapadnu do nové práce. Zdravotně jsem se cítila v zásadě normálně, jen jsem byla unavená, ale to jsem přičítala stresu, balení věcí v práci a přemýšlení, jak to zvládnu.
Nenápadný telefonát, který najednou spustil lavinu změn
Za dva dny mi dopoledne zazvonil telefon z neznámého čísla. Na druhém konci byla sestra od závodní lékařky a v klidu mi oznámila, že výsledky krve nejsou v pořádku, že by bylo dobré přijít znovu a odběry zopakovat. V tu chvíli jsem znejistěla, ale navenek jsem to shodila: „Určitě se jen něco spletlo v laborce, nebo mám nějakou banalitu.“ Domluvila jsem si v práci volno a řekla si, že to chci mít co nejdřív za sebou. V hlavě jsem pořád měla hlavně nástup do nové firmy a nechtěla jsem, aby mi do toho cokoliv zasahovalo.
Při druhé návštěvě už byla lékařka vážnější. Řekla mi, že krevní obraz pořád nevypadá dobře a že radši sepíše doporučení na hematologii. Mluvila klidně, ale z jejího výrazu bylo vidět, že to není jen tak. Naznačila, že by mohlo jít o onemocnění krve a že je potřeba, aby mě viděl specialista. Vyšla jsem z ordinace s papírem v ruce a s hlavou plnou otázek, které jsem se bála vůbec vyslovit. Doma jsem samozřejmě otevřela internet a začala všechno googlit. Prvních pár minut mě uklidňovaly články o tom, že odchylky v krvi můžou mít různé důvody, ale pak jsem narazila na slovo „leukémie“ a najednou se mi rozklepaly ruce. Do té doby mě nenapadlo, že by se mě něco takového vůbec mohlo týkat.
Když lékař vysloví diagnózu, plány se hroutí
Na hematologii mě objednali za pár dní. Připadalo mi to jako hrozně dlouhá doba, ale zároveň mě děsilo, jak rychle to vlastně jde, když člověk běžně na vyšetření čeká měsíce. V čekárně jsem si připadala strašně mladá oproti ostatním. I to ve mně vyvolávalo naději, že se u mě jen něco „přehlédlo“. Lékař byl věcný, znovu mi vzali krev, prohlédl mě a vysvětlil, že některé hodnoty jsou hodně mimo normu a že to vypadá na vážnější onemocnění krve. Mluvil o dalších vyšetřeních, včetně punkce kostní dřeně. Když jsem pak o několik dní později přišla pro výsledky a on nahlas vyslovil diagnózu leukémie, začal mluvit o léčbě a brzké hospitalizaci. Slyšela jsem sice jeho slova, ale v hlavě mi běželo jen: „V pondělí přece nastupuju do nové práce. Jak to mám udělat?“
Následující hodiny a dny byly hlavně o telefonátech a vysvětlování. Volala jsem personalistce, že mám vážné zdravotní komplikace a že podle lékařů teď nastoupit nemůžu, že jim pošlu lékařskou zprávu. Přitom jsem sama pořádně nechápala, co mě čeká, jen jsem věděla, že všechno, co jsem si plánovala, je najednou bokem. Partnerovi jsem to řekla večer doma. Viděla jsem, jak se mu během několika vteřin v obličeji rozplynuly představy o nejbližších měsících – o hypotéce, dovolené u moře a o tom, že „už brzy začneme řešit miminko“. U rodičů jsem to odkládala do druhého dne, chtěla jsem to aspoň trochu vstřebat, ale stejně jsem měla pocit, že jim tím beru klid, že jejich dítě je v pořádku a „jen řeší práci“.
Učit se žít s nemocí a jinou budoucností
Když jsem nastoupila na první hospitalizaci a začala léčba, dostala jsem neschopenku a celý můj denní rytmus se během chvíle proměnil. Z člověka, který řešil schůzky, projekty a nástupní termín, se ze mě stal pacient, který sleduje rozpis infuzí, krevní testy a to, kdy bude další kontrola. Budoucnost se zúžila na několik týdnů a měsíců. S partnerem jsme dali plány na byt a rodinu na neurčito a začali řešit mnohem základnější věci – jestli zvládnu jen tak vyjít ven na procházku, až mi bude líp, a jak finančně ustojíme období, kdy jsem na neschopence. Zároveň se mi v hlavě pořád vracela myšlenka, že kdyby nebyla ta „blbá“ vstupní prohlídka, možná by na nemoc přišli později. Tenhle pocit mi pomáhal přijmout, že mi jeden papír od lékaře život úplně změnil, ale dost možná mi ho i zachránil.
Časem se můj stav trochu stabilizoval a z dlouhých pobytů v nemocnici se staly hlavně pravidelné kontroly. S nimi přišla i otázka, co bude dál s prací a s naším životem. Když dnes přemýšlím o návratu do zaměstnání, nedívám se už na první příležitost, která se naskytne. Víc řeším, co budu zvládat, jakou zátěž si na sebe můžu vzít a co mi dává smysl nejen finančně, ale i lidsky. Téma dětí a vlastního bydlení pro nás s partnerem přestalo být automatickým „dalším krokem“. Je to něco, co si budeme muset hodně promyslet, napasovat do reality mojí diagnózy a přijmout, že to možná bude jinak, než jsme si představovali. Nemoc mi vzala představu jednoduchého, předem daného průběhu života, ale naučila mě nepovažovat nic za samozřejmost a mluvit nahlas o věcech, které jsem předtím odsouvala na neurčito.
