Článek
Už odpoledne jsem cítila, že něco není v pořádku. Chystala jsem doma chlebíčky, balila si pyžamo a kartáček na zuby a přitom jsem v břiše měla zvláštní tíhu. Poslední měsíc jsme se s Petrem hádali častěji než dřív, kvůli hloupostem i kvůli vážným věcem, a já jsem se nemohla zbavit pocitu, že se nám to celé nějak rozpadá. Přesto jsem si pořád opakovala, že Silvestr nechci zkazit a že by nový rok pro nás mohl být novým začátkem. Vybrala jsem si svoje „jisté“ šaty, ve kterých se cítím dobře, nalíčila se trochu víc než obvykle a dělala, že tomu sama věřím.
Na oslavě, kde se něco láme
K Janě jsme dorazili kolem osmé. V bytě už hrála hudba, někdo se smál, někdo stál v kuchyni u chlebíčků. Než jsem si stihla zout boty, Petr mi podal svoji bundu a už mířil do obýváku za klukama. Ani se na mě pořádně nepodíval, jen něco zamumlal. Zabolelo mě to. Zůstala jsem s Janou v předsíni, chválila jí jídlo a světýlka, která pověsila, a snažila se přepnout na „veselou“ verzi sebe sama. Zároveň jsem pořád koutkem oka sledovala, kde Petr je. Všimla jsem si, že skoro nepije a že se do ničeho moc nezapojuje. Působilo to, jako by byl někde jinde. Říkala jsem si, že je asi jen unavený z práce a že to přejde.
Večer se rozjel celkem normálně. Hrály se stolní hry, někdo vytáhl karaoke, pár lidí se přesunulo do kuchyně, někdo na balkon. Občas jsem se snažila přitáhnout Petra do nějaké konverzace, posadit se k němu, navázat na něco, co jsme řešili dřív. Většinou to odbyl jednou větou nebo se začal dívat do telefonu. Začalo mě to štvát a zároveň zraňovat, ale nechtěla jsem tam před ostatními začít scénu. Připomínala jsem si, že jsem si slíbila, že dneska nic řešit nebudu. Kolem půl dvanácté si najednou sedl ke mně na gauč. Byl nezvykle vážný. Naklonil se ke mně a potichu řekl, jestli bychom si za chvíli mohli promluvit někde o samotě. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Tu větu jsem znala moc dobře. Přesto jsem se chytila poslední naděje, že třeba půjde o něco jiného, o peníze, o dovolenou, nebo o cokoliv jiného.
Rozhovor v kuchyni místo půlnočného přípitku
Pár minut před půlnocí mě odvedl do kuchyně. Bylo tam zhasnuto, jen z chodby šlo tlumené světlo a z obýváku byl slyšet smích a hudba. Opřel se o linku, chvíli mlčel a pak začal mluvit. Řekl, že to mezi námi už dlouho nefunguje, že má pocit, že se oba trápíme a že to pořád jen odsouváme. Za oknem se ozval první ohňostroj, Jana v obýváku zvedla hlas, že se bude odpočítávat, a mně v uších začalo hučet. Slyšela jsem, jak říká, že se chce rozejít. Čekala jsem, jestli ze sebe dostanu nějaký výbuch, jestli začnu křičet nebo ho přemlouvat, ale nic z toho nepřišlo. Jen jsem tam stála, snažila se nerozbrečet a potichu jsem řekla, že jsem to asi tušila.
V okamžiku, kdy lidé v obýváku křičeli „šťastný nový rok“, jsme v kuchyni stáli proti sobě a bylo mezi námi ticho. Cítila jsem, že se něco definitivně změnilo. Petr pak navrhl, že bychom to před ostatními neměli hned řešit, aby se jim nekazila oslava. Na to už jsem neměla sílu nic říct, jen jsem přikývla. Vrátili jsme se do obýváku, jako by se nic nestalo. Připila jsem si se všemi, nechala se obejmout, lidé mi přáli všechno nejlepší a já jim to automaticky vracela. V hlavě mi ale pořád dokola běžela jediná věta: „Chci se rozejít.“ Asi po dvaceti minutách jsem Janě pošeptala, že mi není dobře. Vzala to bez zbytečných otázek. S Petrem jsme se rychle sbalili, všem oznámili, že radši půjdeme domů, a vytratili se.
Cesta domů a první noc po všem
Cestou dolů po schodech jsme šli za sebou a skoro spolu nemluvili. Venku před domem bouchaly petardy a někde se smáli cizí lidé. U vchodu Petr řekl, že pojede tramvají domů k sobě, opačným směrem, že by bylo divné jet teď spolu, jako by se nic nestalo. Znělo to logicky. Jen jsem kývla, protože jsem vůbec nevěděla, jak se v takové situaci chovat. Rozloučili jsme se nemotorným objetím, bez polibku, bez jasného zakončení. Když jsem pak seděla ve skoro prázdné tramvaji, kde pár lidí v papírových čepičkách pořvávalo „šťastnej novej“, začaly mi samy od sebe téct slzy. Dívala jsem se z okna na světlice nad sídlištěm a připadala si úplně mimo to, co se zrovna venku děje.
Doma jsem si ani nezapínala televizi. Sundala jsem šaty, oblékla tepláky a sedla si na postel s mobilem v ruce. Přišla zpráva od Jany, jestli jsem v pohodě, že jsem vypadala nějak bledě. Chvíli jsem jen koukala na displej a přemýšlela, jestli jí mám napsat pravdu. Nakonec jsem jí odepsala, že jsme se s Petrem rozešli. Hned mi volala. Chvíli jsme mluvily, ptala se, co se stalo, a hlavně mě uklidňovala. Říkala, ať se zkusím vyspat, že zítra klidně přijde na kafe, když budu chtít, a že v tom nejsem sama. Když jsem pak konečně zhasla a lehla si, došlo mi, jak zvláštní je začínat nový rok sama. Ale někde uvnitř jsem cítila i slabou úlevu, že se něco, čeho jsem se dlouho bála, konečně stalo a že se od toho můžu posunout dál.
